Nataša Gollová
„…výborně, a co cítíš teď, Sirael?“
„ Rum.“
Ve 30.letech minulého století připomínal český Barrandov v mnohém hollywoodské ateliéry.
Nenosila se tam skromnost a filmové nebe té doby opanovalo mnoho skutečně nádherných a úspěšných hereček – hvězd. Jednou z nich byla i Nataša Gollová.
Její fyzická krása byla nesporná, ale charisma její osobnosti bylo na této kráse zcela nezávislé.
Nataša nebyla vyumělkovanou tváří, vždy precizně nalíčenou a nasvícenou, zabíranou z těch nejlichotivějších úhlů pro dosažení ještě svůdnějšího efektu. Nataša byla typem mladé, obyčejné dívky s velkým smyslem pro humor. Měla svůj jemný dívčí půvab, ale mluvila a chovala se bezprostředně jako chlapec. Její chůze a pohyb prozrazovaly napětí způsobené neustálým přetékáním životní energie, takže i když se do kamery usmívala jako vzorně vychované děvče z lepší rodiny a mluvila plynule a spisovně, divák se nemohl zbavit dojmu, že má před sebou spíše ztřeštěné přetrhdílo, které vyrostlo někde na Žižkově a omylem se obléklo do oslnivé róby.
Opak byl přitom pravdou, protože Nataša se narodila 27. února 1912 do velice zámožné a silně intelektuálně založené rodiny. Její maminka byla dcerou zakladatele pozitivistické školy české historiografie a profesora Univerzity Karlovy a Natašin otec byl váženým masarykovským politikem, profesorem ČVUT a dokonce generálním tajemníkem Ústředního svazu československých průmyslníků. Takže „Naška“- jak Nataše doma přezdívali, od malička hrála na klavír, chodila do baletu a scénického tance, učila se pěti světovým jazykům a studovala na nejlepších školách u nás i v Anglii. Nakonec ale i přes své nesporné nadání nedostudovala filozofickou fakultu Karlovy univerzity, protože ji na první pohled a zcela beze zbytku uhranulo divadlo.
Velmi rychle se stala uznávanou divadelní herečkou i slavnou filmovou hvězdou, kterou milovali nejen muži, ale i ženy. Filmy Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda a Kristián rozesmávají a zvláštní naivitou černobílého filmu dojímají i dnešní diváky. Zdálo se, že její život je jako jedna veselá, šťastná a nikdy nekončící neděle. Její další slavný film – Pohádka máje, natočený v roce 1940, toto štěstí ale nadlouho uzavřel.
Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, zdvihla se ruka národa toužícího po spravedlivé odplatě, ale jak už to bývá, svým prudkým gestem smetla i řadu nevinných. Nataša v době války nepřestala pracovat. Pracovat za války ale znamenalo pracovat pod vedením všudypřítomných nacistů a i když v této těžké době natočila kromě Pohádky máje jen několik plytkých komedií, národ to nakonec označil za vlastizradu. Nebylo to ale jediné provinění, kvůli kterému si na kdysi milovanou a později lynčovanou Natašu ukazoval svrchovaně spravedlivý národ prstem. Nataša Gollová měla velice vážný milostný vztah s Němcem žijícím v Čechách Willy Söhnelem. Tento muž se zasadil o další fungování barrandovských ateliérů i v době války a tak z velké části jen díky němu nepřišla řada českých umělců o práci. Po válce byl zcela rehabilitován a dokonce mu bylo uděleno Čestné české občanství. Toto veřejné očištění jeho jména se ale nijak nedotklo Nataši Gollové. Ta byla jednou provždy označena za zrádkyni národa a ženu: „ …která chodila s Němcem…“, tuto nálepku ji už nikdy nikdo neodpáral. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se Nataša dobrovolně vydala do koncentračního tábora Terezín, kde dlouhou dobu pomáhala nemocným, až se nakonec sama nakazila tyfem a málem zemřela. Byla zkrátka uznána vinnou a nikdo z jejích bývalých přátel jí nepodal pomocnou ruku.
V té době se v Natašině životě objevil další muž, režisér divadla v Českých Budějovicích Karel Konstantin a Nataša, která pochopila, že je umělecky zcela odepsaná, jej následovala do Budějovic a stala se jeho ženou. Jejich manželský vztah nebyl idylický. Svůj podíl na tom měl i fakt, že Karel Konstantin, jako bohužel všichni muži se kterými tato herečka kdy žila, utápěl své chmury v alkoholu. Přesto se tento vztah stal nejpevnějším partnerským svazkem Natašina života. Její utrpení ale ani tak nemělo mít konce. Jestliže se Nataša dokázala silou své vůle vyrovnat s poválečnou „spravedlností“, mnohem hůře snášela „spravedlnost“, kterou kolem sebe následně rozpoutali komunisté. Nataša byla znovu zostouzena a veřejně pranýřována, tentokrát jako „buržoazní děvka“. Musela pykat za postavení a inteligenci svých rodičů a za demokratickou politiku svého otce JUDr. Františka Xavera Hodáče. Vrcholem jejího soukromého pekla se pak stala skutečnost, že Nataša nemohla mít děti, po kterých velice toužila. Jedinou útěchou a smyslem života se jí tak staly děti bratra Ivana.
Štěstí se na ní znovu pousmálo až v roce 1951, kdy jí zcela nezištně pomohl Jan Werich. Nebál se zariskovat a nabídl čtyřicetileté, zapomenuté herečce roli mladičké, éterické Sirael v komedii Císařův pekař. Nataša Gollová v této vedlejší roli drtivě převálcovala své negativní komunistické hodnocení a díky tomuto úspěchu se mohla i se svým manželem vrátit do Prahy a na prkna Divadla ABC. Ztvárnila ještě řadu rolí a divadlo ji dále drželo nad vodou i v okamžiku, kdy jí po letech společného soužití zemřel v náručí její manžel Karel Konstantin.
Její poslední filmovou rolí se stala teta Fany ve filmu Mé drahé tety a já. Následovala už jen smršť tragických událostí – v roce 1968 emigroval její synovec, kterého milovala jako vlastního syna, zemřela její milovaná matka a její dlouholeté onemocnění kyčlí se i přes řadu náročných operací zhoršilo do té míry, že musela odejít do předčasného invalidního důchodu. Snad proto, že vnitřně tušila, že už ji nic nečeká, spřátelila se ke konci svého života Nataša Gollová s alkoholem. Svůj život dožila osaměle v Domově důchodců v Praze – Krči, kde ji smrt zastihla milosrdně v klidném spánku.
Kdysi rozpustilá a dojemně ztřeštěná Nataša Gollová, symbol věčného a bezstarostného mládí dnes odpočívá na pražském Vyšehradském hřbitově.
