Naivka

Když vystoupím z metra, opodál na zastávce autobusu stojí jeden „známý“, pracuje ve stejné budově. Ach jo, vždy, když mě vidí, s nadšením zvolá mé jméno a zve mě na kafe, které má sloužit jako kulisa pro jeho sebeprezentaci. Díval se naštěstí opačným směrem a tak pokračuji ve čtení v bezpečné vzdálenosti. Naivka.

Po malé chvíli periférně vidím (a tak trochu cítím), že se ke mně kradmo blíží něco v černém kabátu. Ostentativně si čtu (nevím jestli to jde, ale snažila jsem se ze všech sil vyvolat ten dojem), když se černý kabát zastaví a něco řekne. Díky sluchátkům téměř neslyším, tak si řeknu, že to zkusím. Prostě se budu tvářit slepě a hluše, dokud to jen půjde. Já na něj teď po ránu fakt nemám náladu. Třeba to zabere. Naivka po druhé.

Černý kabát nezaváhá a tahá mne za rukáv kabátu mého. Pomalu otočím hlavu od knížky k němu a on řekne: „Ahoj!“  Na to já: „Ahoj…“, a vrátím pohled zpět. Říkám si, že zkusím, co to dá. On nakročí a jakoby chtěl odejít, říká: „Nebudu tě rušit, máš to rozečtený.“ A tak se na něj jen mírně usměju, přikývnu a opět se vrátím ke knize. Myslela jsem, že mám vyhráno, že jasnější signál už jsem vyslat nemohla. Naivka potřetí. Protože v zápětí se ke mně nakloní s otázkou: „A co že to čteš?“
Kdybych to nezažila, snad ani neuvěřím. Zavírám knihu, vzdávám se.

Celou cestu autobusem pak trávím pohlcena monologem na téma: Jak jsem úžasný, skvělý, vzdělaný, inteligentní a okouzlující.
A i kdyby byl, má to marné.

Čím to je, že tito muži nejsou schopni vnímat jakékoli signály, i když jsou napsané obrovským červeným písmem přímo před jejich očima? Čím to je, že jsou přesvědčeni, že toužíme po jejich společnosti za jakýchkoli okolností? Jsou tak zaslepeni vírou ve svou neodolatelnost, že se neobtěžují ani trochou sebereflexe?

Nebo je to jen jejich snaživostí, nervozitou, bezradností, nejistotou a když je po všem, tak stejně jako tisíckrát já, si řeknou: „to jsem se teda předved“? Naivka po čtvrté.