MUŽŮM VSTUP ZAKÁZÁN!

Noste, co chcete, králi je to jedno

Jordánsko je liberální země, které vládne král, potomek Hašemitů, jejichž rodokmen sahá až k samému proroku Mohamedovi. Až posud se to Jordáncům líbí. Jeho matka je však čistokrevná Angličanka a jeho manželka, královna Rania, není na žádné ze zveřejněných fotografií oblečená jako muslimka. Vlastně se neobléká ani podle královských protokolů evropských zemí a svými odvážnými šaty nejednou šokovala celou pozvanou společnost.

Někteří lidé v Jordánsku mají proto o královské rodině své mínění, ale často zapomínají na to nejdůležitější: král nikoho k ničemu nenutí. A tak i když se obyčejným Jordáncům může zdát, že vláda podporuje spíše západní způsob života, stěžovat si nemohou. Všichni obyvatelé Jordánska jsou totiž svobodní přinejmenším v tom, co si na sebe chtějí obléknout. Potkáte ženy zahalené od hlavy až k patě, s úzkým průzorem pro oči, ženy v kabátech a v šátcích, ženy oblečené střídmě a občas i ženy, které by svým hlubokým výstřihem a bohatými vlasy mohly bez problémů ohromit leckteré evropské velkoměsto. Muži chodí v džínách, v oblecích, v ošoupaných kalhotách, v kraťasech s trikem bez rukávů, ale vážný šejk v dlouhém bílém hábitu a s arabským šátkem na hlavě rozhodně není raritou a jeho věk se může pohybovat v rozmezí 20–100 let. A jak to dělají cizinci? Je to čistě na nich.

Svou manželku neprodám!

Usídlili jsme se v Aqabě, malém tradičním přímořském městě, kde začal náš jordánský život. O místních zvycích jsme věděli z literatury celkem dost, ale jak to všechno funguje ve skutečnosti, jsme se museli naučit cestou pokusů a trapných omylů.

Hned příští den jsme vyrazili přes krásné široké bulváry osázené palmami do malé restaurace, populární mezi místními. Předpokládali jsme, že pokud bude mít restaurace podle arabských zvyklostí ženskou sekci, hned nás do ní někdo pošle, ale to by Jordánsko nesmělo být tak liberální. Bělošku rádi nechali sedět dole, hezky na ráně, aby přitahovala další zákazníky. Je to totiž rohová restaurace, kam připlouvají a odplouvají davy mužů. Každý si tu sedne a objedná chleba, hamas a čaj, a jiný si jen nechá zabalit něco na cestu. V restauraci stojí malé stolečky a židličky a pobíhá tam asi deset číšníků, kteří nosí veliké tácy s miskami s hamasem a obrovskými plackami (chlebem) a spoustou čaje; všichni halekají a volají a přicházejí a odcházejí, a kouří cigarety, a jedí, a pijí… Je tam zkrátka patřičný zmatek, jak se na arabskou restauraci sluší a patří. Jak jsme tak seděli a já ignorovala pohledy všech těch uhrančivých očí, najednou se před naším stolem zastavily dva velké stíny. Vzhlédla jsem od stolu pokrytého mnoha miskami a talíři báječného jordánského jídla a spatřila dva staré beduíny, s červenými utěrkami na hlavách, v dlouhých hábitech, s Mojžíšovou holí v ruce. Dlouhým zkušeným pohledem si mě prohlíželi, divže do mne tou holí nepíchli. Martin mě sice celou tu dobu uklidňoval, že se mi to jen zdá, že se na mne celá ta restaurace dívá, ale tohle ignorovat nemohl. Když už to trvalo moc dlouho a beduíni nade mnou začali vyrážet jakési hrdelní zvuky, které zněly příliš podobně slovu „habíbí“ (což znamená „miláček“), Martin se konečně zachoval jako správný muž, znalý místních poměrů – rázně se vztyčil, okamžitě byl o hlavu větší než beduíni, postavil se přede mne a hlubokým, také velmi hrdelním hlasem zachrčel: „Neprodám!“ Beduíni pokývali smutně hlavou. Obchod tedy neproběhne, a tak odešli a objednali si zklamaně hamas. A jelikož jsem měla pocit, že na křižovatce za restaurací slyším hýkat velbloudy, byla jsem docela ráda, že pochopili, že můj manžel v tom má celkem jasno.

Teprve příští den nám došlo, odkud se berou ženy, které jsme stále viděli kolem restaurace procházet a které zdánlivě v této restauraci neexistovaly. Bylo to právě z onoho skrytého „ženského patra“. Vedly tam malé schůdky, pro nezkušené oči Evropana tak nenápadné, že jsme si jich ani nevšimli. Nad schůdky visel nápis v arabštině, a když jsme se ptali, co to znamená, milý pan majitel restaurace pokynul směrem ke schodům a řekl: „Prosím, můžete poobědvat v rodinné sekci, jestli chcete. Jistě se tam budete cítit příjemně.“ Málem jsem ho uškrtila. Proč mě tam neposlal hned první den?! Když jsme vyšli nahoru, byli jsme překvapeni. Byl to úplně jiný svět, oáza klidu, ticha a spořádaného života. Žádný křik, žádné pobíhání a strkání, žádné cigarety. Seděly tu skupinky zahalených žen, rodiny s malými dětmi nebo manželské páry. Sem jsme také patřili my dva (ač cizinci) a cítili jsme se tu o mnoho lépe než dole, mezi samými muži. Právě naopak. Muži, kteří nedoprovázeli ženu, neměli do rodinného patra vstup povolen proto, aby si restaurace zachovala příjemné a pohodlné místo pro ženy, kde by se cítily dobře a neměly pocit, že jsou okukovány ze všech stran.

A tak jsem poprvé ve svém životě zjistila, že v arabském světě to jsou muži, kdo má někam vstup zakázán. Ne ženy, jak jsem se celou tu dobu mylně domnívala. A musím říci, že mi to připadalo jako docela dobrý nápad!

Ukázka z knihy Mužům vstup zakázán, nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci