Můj život s workoholikem: Doma má dítě, práci ale miluje víc

Po několikaletém vztahu s workoholikem, vím, že práce je sice důležitá, ale nesmí se jí dát všechno. Já sama jsem před lety byla mladá a ambiciózní a tak není divu, že jsem se dala dohromady s Petrem, schopným jednatelem firmy, která vyrábí posilovací náčiní.

Toužila jsem po chlapovi, co něco znamená

Bylo mi dvacet pět, měla jsem čerstvě po škole a chtěla něco znamenat. Začala jsem pracovat jako asistentka manažerky v jedné obchodní firmě a doufala, že se časem vyšplhám výše. V tu dobu jsem potkala Petra a nebylo to nikde v baru, protože tam jsme ani jeden nechodili. Jednoho dne se ukázal v naší firmě, kde měl schůzku s mojí šéfovou, ale ta uvízla v dopravní zácpě a tak jsme měli čas prohodit několik vět. Když jsem ho poté vyprovázela, pozval mě na rande. Petr byl přesně můj typ, šarmantní, elegantní, uhlazený a cílevědomý. Přesně takového chlapa jsem chtěla a netrvalo dlouho a byli jsme pár.

Chtěla jsem být jako on

Ze začátku jsme na našich milostných schůzkách probírali hlavně práci, radil mi, co mám dělat, abych se lépe uplatnila a mohla budovat kariéru. On ji budoval už osm let a byl na sebe pyšný. Záviděla jsem mu, kolik má pracovních schůzek, kolik lidí je na něm závislých a co všechno musí rozhodnout. Domů se vracel pozdě večer a já měla pocit viny, že jsem doma už od pěti. Chtěla jsem se mu vyrovnat. Začala jsem na sobě tvrdě pracovat, udělala si několik rekvalifikačních kurzů a chodila na jeden pracovní pohovor za druhým. Práce asistentky mě přestala naplňovat. A pak jsem jednoho dne měla štěstí a vzali mě jako konzultantku v jedné personální firmě. Říkala jsem si, že to určitě dotáhnu až na vedoucí pozici.

Nakonec jsem se smířila s rolí hospodyně, kariéru budoval on

Jenže léta plynula a já to zatím nikam nedotáhla. Petrovi se začalo více dařit a tak jsme často jezdili na dovolené a pořídili si velký byt. Najednou mě pracovní život přestal zajímat a snažila jsem se udržet domácí teplo chlapovi, který toho pro mě tolik udělal. Vše bylo krásné, zatímco Petr byl po večerech v práci, já mu vyvářela zázemí a zútulňovala byt. Bylo mi dvacet osm a říkala jsem si, že místo kariéry bych se chtěla usadit a mít děti. Petr nebyl proti a já do roka otěhotněla. A v tu dobu mi začala jeho posedlost prací vadit. Nejspíš za to mohly hormony. Změnila jsem se, jenže Petr zůstal stejný. Už mě nelákaly drahé dovolené, ani přepych, stačilo mi málo, a sice abych měla hezkou domácnost. A už vůbec jsem nechápala, že jsem se chtěla účastnit bojů o kariéru. Z práce jsem chodila přesně, když padla.

Nedokázal vymalovat ani dětský pokoj

Courala jsem po obchodech, abych nakoupila dupačky a obhlédla postýlky a kočárky. Doma jsem pak dávala do kupy dětský pokoj. Dělala jsem to úplně sama, Petr se ani nezeptal, jestli chci pomoci s malováním. Přicházel domů pozdě a ještě sedal k notebooku nebo vyřizoval pracovní telefony. Nevěděla jsem, jestli byl vždy takový a já to jen neviděla, nebo jestli stále více propadal své práci.

Porod nestihl

Když se nám narodila Alenka, nevzal si ani volno. K porodu přijel pozdě, protože měl v ten den důležitou pracovní schůzku. A následující týdny byl pořád v práci a mně došlo, že je workoholik. Byla jsem na všechno sama, Petr sice nosil domů peníze, ale chodil se tam víceméně jen vyspat. Náš společný rodinný život prostě nebyl. O sexuálním životě ani nemluvě. Když bylo Alence půl roku, navrhla jsem Petrovi, že bychom mohli odjet k mojí mámě do jižních Čech a udělat si krásný týden. Řekl, že tolik dní v práci chybět nemůže, že mě klidně o víkendu odveze a za týden pro nás přijede. To už jsem nevydržela a křičela na něj, že ho potřebuji mít u sebe, že takhle se nedá žít. Odpověděl mi, že jsem nevděčná, vždyť to vše dělá pro nás.

Na jeho místo se derou mladší

Další půl rok jsem se snažila Petra přemluvit, aby v práci polevil. Začal mít totiž migrény a potíže s usínáním a tak i jemu došlo, že musí více odpočívat. Strach o své zdraví ho donutil, aby přicházel domů dříve, o víkendu jsme chodili na procházky a konečně si užívali rodinný život. Jenže to trvalo čtvrt roku a pak se zase vše vrátilo do starých kolejí. Přiznal se mi, že na jeho místo se dere jeden zaměstnanec, mladší a bezdětný. A on si nedokázal představit, že by mu šel tak snadno z cesty. Takže svůj boj s workoholismem nevyhrál. Alence jsou už dva roky a svého tátu skoro nezná. Nevím, jak dlouho to vydržím a jak otci svého dítěte mám vysvětlit, že peníze ztracené roky nenahradí.

A co ty? Přehnala jsi to někdy v práci tak moc, že jsi zanedbávala svou rodinu? A co bys na místě Ivy dělala ty? Myslíš, že se její Petr změní? Napiš nám do diskuze. 

Foto zdroj: shutterstock.com