Můj manžel má nemanželské dítě. Co s tím?

S manželem jsme žili klasický rodinný život. Svatba, děti, dům, práce. Ničím jsme se od jiných párů, které známe, nevymykali. Celkově mohu říci, že jsme se měli rádi. Hádky u nás nebyly na denním pořádku a i když, následovalo rychlé usmíření. Klidný život šel až do té doby, co děti přešly na střední školu a s ní i na internát a my jsme doma osaměli. V tu chvíli jsme si přestávali rozumět a zjistili jsme, že nás krom dětí nic nepojí.

Hádali jsme se kvůli každé maličkosti, volný čas jsme trávili každý po svém a doma jsme se sotva míjeli. Krize byla zde a oba jsme to věděli. Trvala asi tři roky, ale postupně se zlepšovala. S téměř dospělými dětmi jsme neměli problémy, koupili jsme si psa a velmi nás začala spojovat stavba zimní zahrady a rekonstrukce domu. Opět jsme trávili čas spolu, začali jezdit na dovolenou a i náš sexuální život se zlepšil.

Pak jsem začala manžela vídat zamyšleného a bez nálady. Několikrát jsem se ho ptala jestli je všechno v pořádku a on říkal že ano, ale stejně jsem měla špatné tušení. Až mi jednoho dne řekl, že si se mnou potřebuje nutně promluvit. Začal tím, že jak jsme měli krizi, cítil se hrozně sám a byl mi nevěrný. S jednou nevěrou za dvacet let manželství se dá smířit, ale z té nevěry vzešlo dítě, jehož matka právě zemřela a on se o něj musí postarat, protože má jen jeho. To byl teprve šok.

Neměla jsem slov, jen jsem na něj beze slova koukala. Jeho synovi je 5 let, platil na něj alimenty a vídal ho jen málo. Jeho matka zemřela před dvěma měsíci a kluk je teď u staré babičky, která se o něj nemůže starat. V tu chvíli jako by se mi zhroutil svět. Nic jsem mu na to nedokázala říct. Sbalila jsem si věci a na týden odešla k sestře. Potřebovala jsem si s někým promluvit a hlavně urovnat myšlenky. Co teď? Mám mu odpustit a starat se o cizí dítě?

článek

Po týdnu jsem se vrátila domů a zeptala se ho, co chce dělat. Řekl mi, že chce Davida, tak se jeho syn jmenuje, vzít k nám domů. Hlavou mi letěl celý náš život, všechno to dobré i špatné, našich společných dvacet let i naše krize. Mám ho opustit nebo mu být oporou a starat se o dítě, kterému bych mohla být skoro babičkou? Na manželovi bylo vidět, že je v koncích, depresích, že se hrozně trápí, ale věděla jsem, že i přes to všechno mě má rád a já jeho. A nakonec jsem souhlasila.

Nejdříve jsme museli říct onu „novinku“ našim dětem. Zírali stejně jako já s otevřenou pusou. Dcera mi říkala, ať tátu opustím, syn stál na jeho straně. Ať říkali co chtěli, já už jsem se rozhodla. Přesvědčil mě okamžik, kdy jsem malého Davida, mimochodem pojmenovaném po svém otci, viděla poprvé. Jako by našemu synovi z oka vypadnul. Tak milý klouček, který zrovna přišel o mámu a nevěděl, co se kolem něho děje. On za to přece nemohl. Ani si nedovedete představit, kolik jsme museli vypsat papírů, aby mohl David bydlet s námi, i když byl manžel zapsaný v rodném listu jako otec.

Ani si nedovedete představit, jaké jsme museli podstoupit vysvětlování sousedům a známým, že se u nás najednou objevilo malé dítě. Že jsem to všechno zvládla v klidu? Nesmysl. Moje psychika nápor nevydržela a musela jsem vyhledat psychologa, abych se s novou situací dokázala smířit. A manžel? Tomu se hrozně ulevilo. Tolik let lží a utajování. Teď už je to tři roky, co David žije s námi. Z tety jsem se stala maminkou a kluka jsem si zamilovala. Manžel se o té doby změnil, jako by mu malé dítě vrátilo elán do života. Vím, že náš život už nebude jako dřív, přeci jenom to pro mě byla velká zrada, ale i přes to si myslím, že jsem se rozhodla správně.

Jak by jste se zachovaly vy, kdyby jste se dostaly do podobné situace? Napište nám vaše názory do diskuze.

Foto zdroj: profimedia.cz