Moje milá tchyně
Toto je dopis pro všechny tchyně světa.
Ze všech možných stran slýchávám různé, někdy více někdy méně šílené, historky o tchyních. O tom, jak neuvěřitelně „kecají“ do života, o tom, jak si neodpustí žádnou pichlavou poznámku, o tom, jak vědí nejlíp co manžel jí a co nejí, o tom, že jejich představa o výchově dětí je ta jediná správná a taky o tom, že když někdo nechce třetí kus dortu, je ňákej divnej a pořád drží ty svoje diééty. No zkrátka, teplo domova. Jiné zase o tom, že tchyně rodinu svého potomka nechce znát a ani neví, jak vypadají její vnoučata…
Když moje (tehdy potencionální) tchyně přijela i se svým partnerem poprvé na víkend na návštěvu, docela jsem se těšila. Byla ke mně vždy přátelská, sice se občas chovala jako puberťačka, ale většinou celkem sympatickým způsobem. Občas jsme si spolu užily legraci, občas měla na můj vkus trochu vyhraněné názory. Ale co, všichni jsme nějací.
A tak jsme jednou byli na procházce ve městě a vraceli se domů metrem. Už byl večer, nikde nikdo. Vezli jsme se pohyblivými schody a těsně před výstupem mi moje milá tchyně podrazila nohy. Přišlo jí to náramně zábavné. Hrozně jsem se lekla. Jen náhodou jsem neupadla, mávajíc rukama, o nohách jsem neměla ani ponětí, jsem se najednou octla několik kroků před ostatními. Za sebou jsem slyšela hlasitý tchynin smích. Byla jsem mírně v šoku. Jakmile jsem opustila základní školu, přestala v mém životě figurovat problematika podrážení nohou. Byla jsem celkem naštvaná. Někdo, koho jsem považovala za člena rodiny, mi podrazil nohy a já se nemohla ubránit té symboličnosti slova podraz. A ke všemu, můj milý šel klidně dál, několik metrů za mnou, po boku své máti…
Moc jsem nevěděla jak reagovat, tak jsem radši neříkala nic. Ale tchyně to nějak nemohla vydržet a po chvíli jsem se od ní dověděla, že nemám vůbec žádný smysl pro humor. A potom, že takový je život. Že si prostě, milá zlatá, musím zvykat, že mi lidé budou podrážet nohy. A měla bych s tím honem začít, protože jak se tak na mě dívá, tak mám ještě co dohánět. V tu chvíli jsem ovšem zapomněla na heslo „hlavně ať je v domě klid“, a vysvětlila milé tchyni, ať si klidně žije život jaký uzná za vhodné, ale že já se v MÉM životě nebudu obklopovat lidmi, kteří mi ty nohy budou podrážet a už vůbec je nebudu zvát do svého domu. A taky, ať je tak hodná a nevysvětluje mi, jaký je život, protože ten MŮJ se neřídí podle jejích pravidel… Inu, z klukoviny se vyvinulo drama.
Tak se stalo, že jsem si celý večer už neměly co říct. Neměla jsem z toho vůbec žádnou radost, to jsem ale ještě netušila, co bude zítra. Byli jsme se najíst venku a když jsme přijížděli domů, potřebovala jsem nutně na toaletu. Když jsme přijeli, utíkala jsem do koupelny (na nějaké ujišťování se o zamčených dveřích jsem neměla pomyšlení) a jen co jsem si sedla, k mému zděšení se otevřely dveře a v nich stojí milá tchyně a říká: „Pospěš, pospěš, já potřebuju taky.“ Celá rudá křičím: „Jdi pryč a zavři!“ Ale tchyně pořád stojí ve dveřích, kouká na mě, směje se a nakonec prohlásí: „Ty na tom záchodě sedíš úplně jinak než já.“ (?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!)
„Jsi tak nějak moc vzadu…“ (?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!)
To byla ta chvíle, kdy jsem si milou tchyni oficiálně přejmenovala na tchyni totálně šílenou.
Myslela jsem, že když jsem při osudné příhodě v metru vyjádřila, že se nemíním nechat bezdůvodně peskovat a míním žít svůj život podle mně přirozených zásad slušnosti, mám vyhráno. Avšak jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že se mě tchyně snažila při všemožných příležitostech shodit, ztrapnit, zahanbit, zesměšnit, nebo všechno najednou. A později ignorovat. Takže jsem opakovaně zažívala různé nepříjemné situace, včetně toho, že od té doby, kdykoli jsme přijeli na návštěvu, bylo úplně všechno jídlo obsypané petrželí a kmínem (tchyně byla totiž podrobně seznámena s faktem, že petržel a kmín opravdu nesnáším…). Můj milý nějak nechtěl chápat, proč se mi na rodinné návštěvy vůbec nechce a o své máti nechtěl slyšet křivého slova. Z toho vyplynulo pár hádek a později moje rezignace.
Celý příběh ale končí happyendem a nikoli svatbou. Po několika letech jsem se s milým rozešla. Ne kvůli tchyni, ale musím uznat, že se mi ulevilo. Jen je mi trochu líto jeho budoucí partnerky. A třeba je to jinak, třeba jsem já ta divná. Přesto i nadále nebudu lidem podrážet nohy.
Takže bych ráda poděkovala všem skvělým mámám, ze kterých se stávají skvělé tchyně. A ty ostatní skvělé mámy, ze kterých se stávají tchyně hrající hlavní roli v hrůzostrašných historkách, prosím, aby si uvědomily toto:
1. Snacha není vaše dcera. Neváže ji k vám stejné pouto, jako vaše děti, které vás milují, ať se děje co chce. To platí samozřejmě oboustranně. Buďte jeden k druhému milí.
2. Snachu či zetě nepřevychováte! Jsou to dospělí lidé, které už někdo vychoval, a na vás není posuzovat, jestli dobře nebo ne. Pokud se časem něco změní, bude změna vycházet z jejich vlastního nitra, ne z vašeho kritizování.
3. Raďte, když jste požádáni! Téměř všichni si myslíme, že všechno víme nejlíp. A v mládí to víme úplně nejlíp na světě. Má to ale svůj smysl, že spějeme učením se od mládí až k zralosti a moudrosti. A krásné je na tom to, že tou samou cestu procházíme každý jiným způsobem a různě dlouhou dobu. Nabídněte pomoc, chcete li, ale pomoc ani názory nevnucujte. Vaše „děti“ (a lidé obecně) si vás za to budou vážit.
4. Respektujte způsob výchovy vnoučat, který stanovili jejich rodiče. To je těžká věc a chce to dost sebeovládání, ale už jste dospělí lidé a měli byste to zvládnout. Pokud máte jiný názor, klidně o tom diskutujte, rodiče si určitě rádi poslechnou logické argumenty, ovšem ne jenom proto, že vy jste byli zvyklí to dělat tak či onak, a rozhodně ne v přítomnosti vnoučat.
5. Respektujte partnera vašeho potomka. (Snad až na několik výjimek, kdy se rodiny potýkají s domácím násilím, alkoholizmem či jinými zdraví a životu nebezpečnými problémy.) Od doby, kdy se začali psát příběhy o lásce (a že je to nějakých pár tisíc let), není znám jediný, ve kterém by rodiče řekli své dceři: „Ten jinoch není pro tebe tím pravým a my nedovolíme, aby se stal tvým chotěm a členem naší rodiny,“ a dcera by řekla: „Ach otče, ve tvé neskonalé moudrosti se jistě nemýlíš, zapomenu na něj hned, pokud je to tvé přání.“ Pokud nejsou pro sebe stvořeni, ale myslí si, že ano, musejí na to přijít sami, jinak to nejde. A ano, většinou to bolí, ale tomu prostě nezabráníte. Spíláním rodičů se ještě NIKDO NIKDY neodmiloval.
