Mít v životě všechno?
Je závist typicky česká vlastnost? Jak se traduje "…nemůžeme mít kozu, tak ať chcípne i sousedovi…"
Vidím to kolem sebe…
Mladí novomanželé mají v očích jiných vše. Nový dům, dobře placenou práci, lásku…Třeba právě oni jsou trnem oku ostatním a terčem jejich závisti. Bodejť ne, mládí je cenná hodnota, navíc tak pomíjivá…
Nemůžou však mít děti, a i kdyby…jsou zadluženi tak, že nemohou opustit svoje dobře placené povolání, a tím si uvolnit čas na rodinu…. A záviděníhodné štěstí se rozpadá jako domeček z karet. Jenže tohle ti závistivci nevidí.
Paní středního věku po letech konečně získala práci, kterou si vysnila. Byla by byla šťastná…ale….její manželství se rozpadá….
Každý z nás má jiný řebříček hodnot. Někomu je přednější zdraví, jinému dobrá práce a peníze. Někdo má tam nahoře přání mít rodinu, jiný touží po střeše nad hlavou.
Někdo po lásce a někomu by stačilo třeba slovo, pohlazení od x let chladného manžela.
A tak mě často napadá, že málokdo může říci, že je stoprocentně spokojený. Nikdo nemůže mít všechno. Stačí se jen zamyslet nad svým životem a vězte, že najdete mnoho důvodů k tomu, abyste mohli říci: „Ano, mám toho dost. Jsem šťastná.“
Nemáme všechno, ale máme toho dost. Netrápí nás hlad, nežijeme ve válečné oblasti, a už jen tyto dvě věci by nás měli nakopnout k větší vděčnosti za to, co máme. Někdy stačí vidět na ulici člověka s bílou hůlkou či na vozíčku, abychom si bolestně uvědomili, jak je životní štěstí křehké.
Ostatně jak by to vypadalo, kdyby člověk měl všechno? Nastoupil by potom pocit absolutního štěstí nebo naopak? Náhle by ztratil touhu, hnací motor k dalšímu žití?
