Mé dětství skončilo v plamenech

Co bylo dál? Dětský pláč? Plameny? Bohužel, vlastně bohudík, si tuto situaci nepamatuji. Čekal mě neveselý život. Místo kolotočů byly v mém, pro jiné nejhezčím období, jen polohovací postele a pojízdné křeslo. Místo čokolády, které si děti tak užívají, já měla hadičky v tělíčku s přísunem nejrůznějších infuzí. Ani mateřské pohlazení se mi nedostávalo, a i když mě celá nemocnice zbožňovala, já skončila v dětském domově v Husinci.

Můj příběh však nekončí a má ještě spousty zvratů. Čtyři roky jsem byla na tomto nepříliš hezkém světě a opět v nemocnici, kde mimochodem byli všichni velmi hodní. Osud se ke mně otočil tentokráte čelem. Na lůžkové části popálenin byl hospitalizován muž, který spadl nohou do kokily (nádoba na žhavou ocel). Začali jsme spolu řádit jako správní raubíři. Honili se po chodbách, hráli na schovávanou, jezdili na vozíku. Začala jsem mu říkat tati. Zanedlouho na to si pro mě přišli do dětského domova. On a jeho žena. Konečně jsem mohla někomu říkat mámo a táto.

Zdálo by se, že mohu příběh ukončit, ale mějte trpělivost. Přiblížilo se nejtěžší období mého života. Období plné emocí, plné slz a smutku, období, na které jen velmi nerada vzpomínám, ale zapomenout také nelze. PUBERTA. Na první základní škole, kam jsem docházela, bylo vše fajn, spolužáci i učitelé. Jenže pak jsme se přestěhovali do jiné části města a vše nabralo rychlý spád. Druhá základní škola byla pohřebištěm mých nadějí a snů. Učitelé byli sice také fajn, ale spolužáci… Nebyl den, abych nebyla středem jejich hloupých hovorů a posměchu. Krom pár kamarádek se posmívali všichni. Jen tak pro názornost: „Fredy Krueger, spálenina, zvedá se mi žaludek.“

To období souviselo i s tím, že jsem chtěla být zamilovaná a šťastná jako ostatní. Mít někoho po svém boku, kdo by mě bral takovou, jaká jsem, a vážil by si mě a já jeho. A když to bylo tak blízko, ukázalo se, že dotyčný se mnou chodí jen ze sázky. Musím podotknout, že nevyhrál. Nevím, zda si někdo dokáže představit, jak moc toto zjištění bolelo, nechtěla jsem žít. Z nenadání se však dostavil Amor a já měla svou vytouženou první lásku. Jmenoval se Petr, tedy stále se tak jmenuje, a já do něj byla zamilovaná až po uši, a on do mne. Měli jsme pár problémů, kdo je nemá, ale vážili jsme si jeden druhého. Po několika letech jsme náš vztah ukončili, neboť jsme se nechtěli vázat, byli jsme ještě mladí. Do dneška jsme ale velmi dobří přátelé a jeden na druhého se můžeme spolehnout. Už mnohokrát mi pomohl a já mu za to děkuji.

Přišly další a další lásky. Některé kratší, jiné zase delší. Ustupovalo pozvolna ohlížení na ulici a posměch. Tou dobou jsem studovala Střední zdravotnickou školu. Tento obor byl jakousi satisfakcí všem z nemocnice, kde jsem i tentokrát byla na několika plastikách. Vystudovala jsem s maturitou a rozhodovala se, kam nastoupím. Jenže v kladenské nemocnici nebylo vhodné místo a tak mě můj kamarád seznámil s grafickým programem a já se v něm docela našla.

Začala nová éra mého života. Stalo se něco, čemu bych asi nikdy nevěřila. „Já budu maminkou,“ oznámila jsem příteli, shodou okolností se také jmenuje Petr. A tak byla svatba. Ale není to konec pohádky. Nejdříve se nám narodil synek a nedávno se nám narodila dcerka Eliška. A já chci svým dětem dát všechny ty malé radosti, které mi moje pravá matka upřela: kolotoč, čokoládu … ale hlavně LÁSKU a POHLAZENÍ!

Na závěr mi, prosím, dovolte poděkovat všem, kteří se o mě starali s obrovským nasazením, péčí a láskou. Děkuji vám, tati a mami, babi a dědo, i tobě strejdo v nebi. Děkuji i vám, mí dva kluci a holčičko. Děkuji všem přátelům. Děkuji vám paní profesorko Königová a pane doktore Bláho. Vypadá to asi jako při předávání Oskarů, ale věřte nebo ne, jsem ráda, že tu jsem, a ŽIVOT je pro mne velkou výhrou, jako pro jiné třeba ten Oskar!