Manžel ze sekáče

Byla to opravdu velká láska. Můj spanilý rytíř mne jednoho dne zachránil, odnesl si mne z věže, kde jsem byla vězněna zlým králem, a už nikdy nechtěl dovolit, aby mi kdokoli ublížil, byť jen ošklivým pohledem. Alespoň tak se mi to tehdy zdálo.

Žili jsme spolu v lásce a porozumění. Rytíř, o pár let starší než já, měl za sebou už nemalou řádku různých milostných avantýr, avšak okouzlen mnou již nestál o povrchní dobrodružství, byl své paní oddaný celým srdcem, ba možná ještě trochu víc. Byla jsem zbožňována. A byla jsem okouzlena jeho vtipem, odzbrojena jeho upřímností a zasažena jeho rozervaností. Náramně jsme se k sobě hodili, dělali nám radost stejné věci a jeden od druhého jsme se rádi učili věcem novým.

Žili jsme spolu více než 4 roky a v průběhu těch let se situace nepříliš nápadně, ovšem nezadržitelně, měnila. Nakonec se z rytíře vyklubal potulný kejklíř chlubící se cizími zážitky a zpívající ukradené písně. Dáma jeho srdce mu sloužila především na okrasu a k chlubení. Za krásnými slovy se neskrývalo nic, žádné skutečné činy, jen prázdné řeči. Čím více jsem se snažila zahnat kejklířovu přízemnost a objevit znovu rytíře se všemi jeho ctnostmi, tím méně jsem byla zbožňována. Zoufalství střídala bezradnost, můj milý nedbal mých slov, proseb ani nářků. Zahleděný do sebe, neschopný jakékoli sebereflexe, natož sebekritiky, zprotivil se mi, a tak jsem lásku dlouho hledanou a nalezenou opět ztratila.

Abych se ale vrátila zpět na začátek: nedávno jsme se po několika letech znova setkali.

– Vypadáš výborně. Nezhubla si? Opravdu ti to moc sluší.
– (já vím) Děkuju, taky vypadáš dobře.
– A jak se máš?
– Mám se moc dobře, mám teď novou práci a mám z ní radost.
– Tak to je skvělé. Já se mám taky fajn. Konečně jsem asi našel svoje místo. A musím ti za to poděkovat.
– (no podívejme…) Jak to?
– No, když jsem se rozešli, měl jsem na tebe vztek, myslel jsem, žes mi zahýbala. (jak jinak…) Tak jsem si to nějakou dobu vybíjel tak, že jsem si to rozdal s každou holkou, co se mi zalíbila. (nechci se opakovat, ale: jak jinak…) Potom jsem si to nějak začal rovnat v hlavě a uvědomil jsem si, že jsem v tom nebyl tak úplně nevinně. (no to zírám)
– A jak dlouho ti to trvalo?
– Hmmm, asi půl roku, ha ha ha (ha ha ha)
Důležité ale je, že jsem na to přišel a začalo se mi stýskat po tom, co jsme kdysi měli my dva. A uvědomil jsem si, že jsem si tě asi dostatečně nevážil, a že jsem ti taky některé věci neuměl pořádně vysvětlit, a ty mně taky ne, a tak jsem se rozhodl, že už nechci dělat ty samé chyby. Teď už nějakou dobu jsem zase zamilovaný a myslím, že je to to pravé. Ale je to asi hlavně proto, že mi konečně došlo, co ti tak vadilo a proč jsi mi vyčítala všechny ty věci, a teď už tím Janu nechci trápit. A myslím, že ona si toho právě taky váží. (no bodejť by ne…) Takže ti vlastně děkuju za to, že jsem teď lepší chlap.
– Já nějak nevím, co bych na to řekla, hmmm, přeju ti to. Neděkuj. (už je stejně pozdě, jdu se zabít)

Na druhý den mi zavolala kamarádka, která má asi dvouměsíční známost.

– On je fakt skvělý, je chytrý a je mi s ním dobře. A taky sex je s ním naprosto úžasný.
– Ale?
– Ale mimo postel je takový chladný. Odměřený. Ne že by byl nepříjemný, to ne. Ale víš… takové ty věci, když tě jen tak pohladí po vlasech, každou chvíli tě líbá a objímá, nebo se ti hrozně dlouho dívá do očí a říká ti všelijaké krásné věci. Tak to přesně on vůbec nikdy nedělá.
– Ou.
– No právě… A já to chci…
– Třeba je prostě takový. Třeba neměl láskyplný domov, když byl malý, tak se to neměl od koho naučit…
– No, já jsem se ho na to ptala… Mně z toho bylo hrozně smutno, tak jsem to nevydržela a řekla mu, co mi chybí. (napjatě poslouchám) A říkal, že prý takový nebyl. Ale že se kdysi hrozně moc zamiloval a myslel, že to bude navždy. A když to nevyšlo, tak nějak zahořkl a už si asi podvědomě drží odstup a straní se romantiky. A že se do toho přece nemůže nutit, prý mu to už nejde. (no to je radost) Já bych ji přetrhla tu ženskou, co mu to udělala. Jak já teď k tomu přijdu?!

Tak to ti řeknu úplně přesně. Jako slepej k houslím.