Mám mladšího muže, no a co?!

Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Nemohla jsem se s jeho odchodem smířit, zvlášť když jsem měla utkvělou představu, jak nám naše manželství skvěle šlape.

Nikdy jsem si nevšimla, že by se změnilo jeho chování, nikdy mi nedal záminku myslet si, že má jinou ženu, nebo jsem možná jen byla tak strašně nevšímavá. Další dny jsem si přiznala danou skutečnost a víceméně jsem se jimi proplakala nebo „pronadávala“ na nevděčné mužské pokolení.

Pak začal kolotoč kolem rozvodu, kolem dětí a práce. Musela jsem si najít ještě jednu, abych rodinu uživila. Vychovala jsem oba dva kluky a jsem na sebe patřičně hrdá. Po letech strávených jen výchovou dětí, lítáním z práce do práce a starostí o domácnost jsem najednou zjistila, že mi chybí opora v podobě mužské náruče. Že mi chybí laskavé slovo a pohlazení. Jenže najít v mém věku nějakého pořádného a navíc rovnocenného partnera se mi zdálo jako neuskutečnitelný sen. Musela jsem se tedy zaměřit na sebe.

[[related]]

Kluci už mě nepotřebují, jsou velcí, a tak jsem hledala nějakou zábavu, koníčka, na kterého mi doteď nezbýval čas. Kamarádka mě přivedla ke koním a já si je natolik zamilovala, že jsem u nich každou volnou chvilku. Konečně chápu rčení, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Kromě lásky ke koním jsem tu našla i já svou lásku.

Jirka je chlap jako hora, v jehož náručí se ztrácím s chutí a ráda. Je mi s ním moc dobře. Po nějakém čase jsem ho seznámila i s kluky a i s těmi si báječně rozumí. Jen mí přátelé mě od vztahu s ním zrazují. Je totiž o deset let mladší než já. Neustále poslouchám hrůzostrašné předpovědi krachu našeho vztahu, že mi uteče za mladší a podobně.

Jsem z toho unavená, i z toho, jak je všem srdečně jedno, když si chlap najde ženu klidně o dvacet let mladší, ale nedej Bůh, aby to bylo naopak. Prostě mám mladšího chlapa, se kterým je mi fajn a stojí mi to za to, i kdyby to mělo být jen na pár let. Je na tom něco nepochopitelného?

Foto zdroj: profimedia.cz