Další MOMENTÁLNÍ PŘITAŽLIVOST…

„V druhém stupni mne učitelka hudební výchovy vykázala ze sboru, protože už tehdy jsem nad ostatními spolužáky o tři hlavy vyčuhoval, což esteticky budilo špatný dojem.“

„Po půl roce hry trubku, potřeboval učitel v orchestru pozounistu, a tak vzkázal rodičům, že mám na trubku příliš velkou pusu a stejně na ní hraje kde kdo. Další dva roky jsem tedy posílal pozounem notový stojan k zemi, což stálo učitele nervy a nic netušící rodiče zbytečně vynaložené investice“, vzpomíná na svá dětská hudební léta MAREK DUŠEK, pohodář tělem i duší. „Těsně po pubertě, jsme jezdili stopem po Německu a Francii“, vyjmenovává Marek prázdninová místa, kde si s kamarádem zpěvem vydělávali. Potom nastoupila éra účinkování na besídkách. K tamburíně, Markově původnímu hudebnímu nástroji, se v té době přidala kytara a přibyl i další člen, bratránek Jirka. Do chrámového sboru už Marek docházel i se svými dvěma metry a několik let tu piloval tenorová sóla. Na stále se zdokonalujících hlasových kvalitách se dva roky podílel operní pěvec Milan Karpíšek. „Hůlku prý učil jenom chvilku, Pecková zase neznala hodiny “, cituje Marek kantorova slova. Pokud se teď pan Karpíšek z nebes dívá, určitě má radost, krásně zpívajících Marků už zase o jednoho přibylo.

Poslední století

1.Poslední století,
kterým dvacet let chybí,
za pár let zestárneme.
Ta chvíle v objetí,
která tě šidí,
za pár let nebudeme.

Ref.
Viděl jsem anděly s párem perutí,
zvaly mne na nebes práh,
letí ptáci, ti mě k pláči donutí,
závidím lidem bolest i strach.

2.Vznesem se na křídlech,
po všech tě cestách,
tak jak jsem sníval ve snách.
Proč mě křídla nenesou,
slyším anděly zpívat,
to zní z dávných dnů tolikrát.

Ref.
Viděl jsem anděly s párem perutí,
zvaly mne na nebes práh,
letí ptáci, ti mě k pláči donutí,
závidím lidem bolest i strach.

„VDANÁ ŽENA PŘED TŘICÍTKOU JE POTENCIONÁLNĚ NEBEZPEČNÁ…“

„Mě láká skoro všechno, co neláká ty ostatní,“ říká o sobě MARTINA BITTNEROVÁ, šéfredaktorka internetového časopisu NERAWEB.CZ. (www.neraweb.cz) „Baví mě ale i poslouchat hudbu, cestovat a chodit do divadla a na koncerty. Ráda čtu. Ze všeho nejraději ale bohužel píšu. Myslím, že mě nejvíc ale naplňuje setkávání se zajímavými lidmi. Přestože mám moc ráda samotu, ráda ji prolínám s výlety do společnosti. Byly doby nedávné, kdy bych možná o sobě mohla říci, že jsem byla „lvicí salónů“.“

Správní muži nejsou žádné nedostatkové zboží!

Dnešní povrchní doba přináší spoustu trefných rad v tzv. „super“ ženských časopisech typu Cosmopolitan, jak na ty „hrozné mužské“ vyzrát. A hlavně získat jen takového jedince, který je 100 % úspěšný v práci, má auto, byt a dokáže svou partnerku rozmazlovat spoustou roztomilých dárečků a pozorností typu parfém za 4500 Kč, či romantická večeře v hotelu Hilton. Mnoho žen roní krokodýlí slzy nad tím, že mají třicítku na krku a ten jediný a úžasně správný muž nikde na obzoru. Nechci být nespravedlivá, ale většina těchto žen si prostě jen neumí vybrat a hlavně slevit ze svých náročných požadavků. Zřejmě dámy asi moc nad tím, co čtou, nepřemýšlí. Jak může ve státě, kde se průměrná mzda pohybuje ve výši 16 522 Kč, přičemž spousta lidí ji ani nevydělá, stačí se rozhlédnout do regionů s vysokou nezaměstnaností, rozmazlovat osoba mužského pohlaví svůj protějšek tím, že za jediný večer třeba utratí půlku svého čistého výdělku? Ne každý muž přeci musí mít jako životní krédo šplhat po kariérovém žebříčku výš, existují tací, kteří raděj ušetřené hodiny a nervy stráví v soukromí se svou rodinou. Jsou pro to horší a méně atraktivní? Navíc spousta mužů dává před kariérou přednost svým koníčkům jako aktivní provozování sportu, či hudby. Nemáte dojem, že naopak tito muži mohou váš život něčím obohatit? A domníváte se, že vaše prestiž klesne tím, když vás odveze do kina otřískaným embéčkem a nebo dokonce pojedete tramvají? Jediné, co vidím jako pozitivum je byt, v dnešní době nedostatková záležitost. Přesto vybírat si jedince podle toho, zda vlastní nějaký byt, nepovažuji za rozumné.
Žena musí především zapojit své instinkty. To, že má dotyčný na sobě džíny a tričko a ne super ohoz za 10 000 Kč o ničem rovněž nevypovídá, leda o výši jeho konta. Vždyť pod tím obyčejným tričkem může bít srdce, srdce pro vás. Samozřejmě život s dobře zajištěným partnerem je pohodlný a takřka bezstarostný, ale svět už dávno zná termín zlatá vdova. Doporučuji poznat osobně ženu, která v podobném „pohádkovém“ partnerství žije.
Líbilo by se vám, že kvůli udržení vlastního skvělého vzhledu, protože váš reprezentativní muž to potřebuje, jíte denně čtyři jablka, podstoupíte plastickou operaci prsou a bůh ví čeho ještě a s mentální anorexií kamarádíte třeba i po čtyřicítce? Nehledě na to, že součástí životního stylu vašeho muže je navštěvovat a využívat služby erotických klubů, neboť ve sférách, v nichž se pohybujete, se „to nosí“. Mužů, kteří vzorně pečují o rodinu, jsou věrní, pozorní, milí a zároveň úspěšní, bohatí a pohlední, je zoufale málo, ba přímo asi vymřeli. Jednotlivé aspekty jejich dokonalosti se totiž vzájemně logicky vylučují.
Ženám zoufale hledajícím pana pravého bych doporučila, zamyslet se nad tím, když tedy toužíte po tom úžasném, co mu tak úžasného můžete nabídnout a z toho provždy vycházet. Jen tím, že zvážíte své reálné možnosti a vyloučíte nesmyslně přehnané požadavky, přiblížíte se okamžiku, kdy skutečně a konečně narazíte na někoho, s kým budete chtít strávit nějaký čas, nebo třeba celý život.

„VŽDYCKY JSEM TOUŽILA BÝT SPISOVATELKOU…pokud možno známou a uznávanou.”

„Jak vypadá Tvůj odpočinkový čas,“ vyzvídám na své nejbližší a nejmilovanější kamarádce informativní drby do rozhovoru pro Feminu. Mája se pousměje a s převahou realistky vypočítává: „Minulý volný víkend jsem myla okna, abychom nemuseli svítit i ve dne. Ale doopravdy. Snažím se zvládat časově náročnou práci, domácnost i děti a ještě si najíti čas pro sebe. Zatím se mi to daří, aniž bych se hroutila. O víkendech vařím a uklízím většinou já, ale jinak platí, že o běžné záležitosti se stará ten, který je právě doma. Když se manžel hodně nudí, tak i uvaří. Nejraději odpočívám u knihy nebo u počítače, kde píši co chci a ne co musím. K tomu trochu pohybu a jsem celkem spokojená. Nedávno jsme šly s dcerou na pochod. Lilo jako z konve, ale měly jsem pocit, že bychom jít měly a bylo to fajn. K životu však potřebuji hlavně slunce. V zimě trpím, s nadáváním vyprošťuji auto ze sněhových příkrovů a čekám na jaro.“ Tak přesně taková a jedinečná je LENKA MAŠOVÁ, aktivní redaktorka deníku Vysočina a externí redaktorka internetového deníku femina.cz.

Odpočívejte v pokoji!

Rodinná dovolená je pro někoho tak strašlivý fenomén, že se jí raději dobrovolně zříká a celém roce trápení v zaměstnání se raději vypraví někam za humna sám. Důvod je zcela prozaický. Lidé totiž, nejsou stejní a dá se tedy logicky předpokládat, že do svazku manželského se ženou zcela odlišní jedinci. Bohužel i s odlišným názorem na dovolenou. Výsledkem potom bývá, že zatímco jeden si v poklidu užívá zaslouženého odpočinku, ten druhý se bez přítomnosti dalším minimálně pěti osob, které by ho obveselovaly, k smrti nudí. I u mně tomu tak je. Já mohu jet kamkoliv sama, moje drahá polovina však ne. Na dovolené ve dvou jsme byli jednou. Zařekla jsem se, že naposledy. Týden je poměrně dlouhá doba, ale mně připadala nekonečná, protože pokud se nechcete celý týden dívat na něčí znuděný obličej, vybičujete se do aktivity, kterou byste u sebe nikdy nehledali. Místo poklidného lenošení / které upřednostňuji o dovolené já/, jsem tedy každý den se skřípěním zubů pracně ždímala mozkové závity, abych vyprodukovala dostatečně akční program. Natolik akční, aby mého drahého chotě celodenně zaměstnal. Problém spočíval v tom, že když už jsem si ho vymyslela, musela jsem se ho také zúčastnit jako motivační složka.
Od těch dob jsem již značně rozumově dospěla a při naší rodinné dovolené tedy upřednostňuji co možná největší počet spolupracovníků /letos počet zdárně přesáhne dvacítku osob, ale mám vyzkoušeno, že stačí i dvanáct/, kteří manžela spolehlivě zabaví. Jedině tak mám spolehlivě zaručenu tolik potřebnou relaxaci, která se u mě neprojevuje nutností absolvovat adrenalinové sporty, ale naopak poklidným odpočinkem převážně vleže, doprovázeným maximem spánku a četby. Podle mínění odborníků je společná manželská dovolená jedním z nejvíce stresujících faktorů a lze ji směle řadit mezi ochod dětí z domova nebo změnu zaměstnání. A tak k upevnění společného vztahu nejvíce přispějete tím, že se nebudete vzájemně do ničeho nutit a prostě se necháte žít.

„K ŽIVOTU POTŘEBUJI HLAVNĚ SLUNCE, TAKÉ HUDBU, VONNOU SVÍČKU A DOBRÝ ČAJ“.

„Novinařina byl jeden z mých malých snů,“ svěřuje se všestranně nadaná LENKA STEHLÍKOVÁ a skromně dodává: „neřekla bych, že jsem přímo investikativní žurnalista, spíš jen malý redaktor v lokální redakci. Pracuji v regionálním deníku Vysočina. Každý den musím napsat minimálně jeden delší text, k tomu nějaké kratší články a další potřebné věci. Kromě toho musím stíhat tiskové konference a různé akce v okolí. A že jich není málo. Někdy jsou dny klidnější, jindy byste potřebovali klon, abyste všechno stihli“. Femině.cz přispívá hororovými i romantickými povídkami, ale také verši: „s určitými básnickými sklony jsem se asi už narodila, i když se mi nikdy nepodařilo vypátrat, po kom z rodiny to vůbec mám“, komentuje své poetické zaměření. „Doopravdy psát jsem začala až na střední škole, především díky své učitelce češtiny, která mi v tomto směru dodala hodně sebevědomí. Psaní mě už tenkrát hodně bavilo.“

Jen trošinku

Jen trošinku bych Tě chtěla vidět
jen trošinku……
Tak trošinku Tě chci poznat
jen trošinku…..
Potkáme se někdy ?
aspoň chvilinku…..

Jen trošinku si doufám
ve skrytu duše…..
Tak trochu si zoufám
jen trošinku…..
Letmo Tě spatřit
jen vteřinku…..

Splň mi mé přání
jen jedinkrát…..
Budu Tě milovat
slibuji na stokrát…..
Lásku Ti slibovat
třeba tisíckrát…..

Tak trochu Tě chci potkat
někdy snad…..
Svou lásku dát Ti
napořád…..
A Ty mi budeš říkat
„MÁM TĚ RÁD“…..

„Napsat medailónek pro sebe a o sobě, se mi jeví jako nadlický úkol. Když budete příliš pozitivní, budete divní, když příliš negativní, budete divní, ale když píšete o sobě, zkuste být něco mezi – ve výsledném efektu budete každopádně …divní!“

Vyřešila jsem to kulišácky a o pomoc požádala svoji „příjemně náhlou“ kamarádku, redaktorku Jihlavských listů, EVU VORÁLKOVOU, která o mne tvrdí: Svou vizáží křehké dívky tak trochu klame „protivníka“. Ve skutečnosti má v povaze obdivuhodnou nezdolnost a ocelovou vůli. Snaží se spojit péči o rodinu s tvůrčím psaním a snad i díky její optimistické nátuře, se jí to vcelku daří. Když má slabou chvilku, opře si svou znavenou hlavu o rameno svého muže. On a jejich syn jsou pro ni zdrojem energie a síly. Markéta nepostrádá značný pozorovací talent a jakési „nastavení přijímače“ na svět okolo ní. Inspiraci pro svou tvorbu čerpá všude kolem sebe, i tam, kde ostatní nic pozoruhodného nevidí. Proto pozor! Vše co před ní uděláte, či řeknete, se záhy může objevit v jejích fejetonech, či povídkách! MARKÉTA DUŠKOVÁ, šéfredaktorka internetového DENÍKU pro ženy FEMINA.cz www.femina.cz

A CO DĚTI! MAJÍ SI KDE HRÁT?

„A hele, antikoncepce přišla,“ komentuje choťák schlíple synův příliš včasný vpád do manželského lože. Kluk s nahatým zadečkem otevře pusinku a od památné chvíle rána klidem požehnaného, jí až do večerního stmívání nezastaví. „Táto vávej!“, nařizuje s přesilou tříletého mazánka. „Nechci!“, protestuje otec a dítko jej kárá znovu, tentokrát o tóninu výš: „táto…vávej,“ hrozí tučným ukazováčkem. Prstík jej však natolik zaujme, že se na celé dvě minuty věnuje jen jemu. Důsledně vyzkouší kam jde nacpat natažený, jaké tělní otvory vyplní pokrčený, do které strany lze nejvíce ohnout a co všechno jde tvořit s nehtíkem. Zatímco postupně testuje funkčnost ostatních kamarádů, tatínek se snaží (alespoň) usnout. Ke své smůle příliš hlasitě klimbne. „Táto?“ nadhodí kluk, vyrušený nenadálým zvukem otcových nozder. „Co?“, poděsí se probuzený rodič a snaží se shodit klučinu, který se k němu sápe pod peřinu. Kluka vůbec nevyvede z rovnováhy, a tak jen bolestně hekne, když mu zaboří náklaďáček (bůh ví odkud je vytáhl) do pupku. Než se znovu nadechne, kluk už se se svou dětskou odborností chystá zkontrolovat i další zajímavé části těla. „Nech mě, nech mě!“ zuřivě se brání majitel. Přes původní mínění bleskurychle potlačí pocit sobotní blaženosti a z vyhřátých peřin skáče jako gazela. „To se mi snad jenom zdá,“ komentuje stydlivě synovu touhu po vědění. „Proč nezkoumáš maminku?“ přešlapuje u nohou letiště. „Maminka není tak zajímavá,“ bojácně kouknu na kluka. Jakmile mu ale zasvítí očička, bez vyzvání vávám, mohla bych se totiž docela dobře mýlit…

Když jde vaše pohoda od desíti k pěti, hodí se vám k posteli značka: pozor děti! 🙂
UŽIJTE SI MĚSÍC MLÁĎAT S FEMINOU!