Co mám říct? – ukázka z knihy

Kapitola 1

Trocha teorie
Není nic horšího, než když chcete někoho utěšit nebo mu pomoci, a prostě nedokážete vyjádřit své pocity a myšlenky. Jaká slova můžete například použít při setkání s člověkem, který právě ztratil někoho blízkého? Jak projevíte účast rodičům, kteří se právě dozvěděli, že je jejich dítě postižené? Jak podpoříte kolegu, který právě přišel o práci? Mnozí z nás nedokážou odhadnout, co mají říct nebo udělat, přestože by chtěli dotyčnému co nejvíce pomoci. Stejně jako u spousty jiných problémů ani zde neexistuje jednoduché řešení. Způsob, jakým reagujeme na lidi v takových situacích, ovlivňuje několik faktorů a v této kapitole si některé z nich rozebereme.

Boj, nebo útěk
Možná vás překvapí, dokonce šokuje, uvažovat o sobě jako o člověku vedeném vlastním zájmem – koneckonců čtete tuhle knihu přece proto, že chcete pomáhat ostatním. Nicméně každý z nás je vlastním zájmem ovlivněn. To není totéž jako sobectví, což je uspokojování vlastních potřeb na úkor každého, kdo vám stojí cestě. Mít na zřeteli vlastní zájem znamená neustále sledovat svou stávající situaci, abychom se vyhnuli nebezpečí a přežili. V některých okamžicích si zřetelně uvědomujeme, že naše smysly kontrolují okolí, abychom objevili možnou hrozbu, ale většinou probíhá tento proces bezděčně.

Abychom pochopili, proč to děláme, musíme se vrátit zpátky k počátkům vývoje lidstva. Na chvíli si představte, že jste v kůži jednoho z vašich dávných předků, žijících třeba v době kamenné. Sedíte v jeskyni obklopeni rodinou a žvýkáte sousto mamutího masa, když vtom dopadne na zadní stěnu jeskyně stín obrovského tvora. Tygři šavlozubí vyrazili na lov! Co uděláte? V podstatě máte dvě možnosti. Můžete zůstat a bojovat, nebo utéct. Tato hrozba je otázkou života a smrti, takže na rozhodování nemáte moc času. Mechanismus, který se tehdy vyvinul, abychom se z podobné situace dostali, je dodnes součástí naší mentální výbavy. Proces spouští informace, kterou nám dopraví do mozku naše smysly, jež nepřetržitě sledují okolí. Jakmile odhalí jakékoli možné ohrožení, naše tělo se ocitne ve stavu pohotovosti. Řetěz reakcí začíná v centrální nervové soustavě a připravuje naše tělo na situaci, kdy buď budeme muset s hrozbou bojovat, nebo před ní prchnout.

A to je problém, protože i když to byl skvělý způsob, jak se vypořádat s fyzickým ohrožením v situaci našich předků v prehistorických dobách, hrozby, kterým čelíme v současnosti, nejsou vždy čistě fyzického rázu. Naším pocitem bezpečí může například otřást to, co prožívají ostatní. Bolestná ztráta, která potká jiného člověka, nás upozorní na vlastní smrtelnost; něčí neúspěch způsobí, že začneme mít strach z vlastní budoucnosti nebo pocit viny, potože nám se daří dobře. Ale vyslechnutí podobné zprávy v nás může vyvolat stejnou fyziologickou reakci, jako když naši předkové spatřili stín tygra.

Naše tělo a mozek automaticky odpovídají na to, co považují za hrozbu. Dokážete si vybavit, jak jste posledně reagovali, když jste od blízkého člověka vyslechli nějakou stresující zprávu? Každý jsme jiný a ovlivňují nás individuální faktory, ale pravděpodobně jste zaznamenali fyzickou reakci: zrychlil se vám dech, rozbušilo se vám srdce, začaly se vám potit dlaně a sevřel se vám žaludek. Všechny tyto pocity jsou známkami toho, že se spustila reakce „boj/útěk“. Jsme samozřejmě naprogramováni tak, abychom „hrozbu“ buď přemohli, nebo před ní prchli. Možná si vzpomenete, že v prvním okamžiku jste měli chuť vzít nohy na ramena nebo popřít, že se něco neobvyklého děje.

Tato bezděčná reakce ztěžuje komunikaci, protože velké množství naší energie vynakládáme na to, abychom ji zvládli. Cítíme zmatek a obavu, že se zachováme nevhodně. Kvůli rozpakům doslova ztratíme řeč nebo se nesmyslně snažíme situaci bagatelizovat. Pochopit tento proces znamená si tuto reakci uvědomit a pokusit se uklidnit; například stačí, když se – předtím než promluvíme – zhluboka nadechneme, a to nám umožní reagovat co nejvstřícnějším způsobem.

Jak potlačit našeho kritika
Strach může mít paralyzující efekt. Jaký druh strachu nám sváže jazyk? Na vašem seznamu se zřejmě objeví: že řekneme něco nevhodného; že budeme působit neohrabaně, netaktně nebo bezcitně; že prozradíme vlastní pocity nebo že budeme vypadat povýšeně. S chladnou hlavou jasně vidíme, jak hloupé tyto obavy jsou. Obecně platí, že ostatní lidé nesledují naše reakce příliš pečlivě a přizpůsobují je své představě o tom, co je správné. Člověka v krizi se mnohem pravděpodobněji dotkne to, že ho budeme ignorovat, brát na lehkou váhu, nebo se mu dokonce vyhýbat, než když použijeme nevhodné slovo či gesto. Ale pokud skutečně čelíme zármutku, hněvu nebo zmatku někoho blízkého, naše obavy nás mohou ochromit.

Představme si, že nás všude provází kritik, neustále nás hodnotí a očividně čeká na naši chybu. Pokaždé, když chceme něco říct nebo udělat, ozve se nám v hlavě důvěrně známý hlas: „Jestli to řekneš, budeš vypadat jako hlupák!“; „Nic nedělej – jen tím celou situaci zhoršíš!“, „Proč si myslíš, že mu dokážeš pomoct právě ty?“ a podobně. Jestliže ten hlas uslyšíte, naučte se mu odpovídat. Představa, že mluvíte sami se sebou, je možná zvláštní, ale pokud chcete tento způsob uvažování, který vás svazuje, zpochybnit nebo se ho zbavit, za pokus to stojí.

Jak vnitřní hlas vypnout
Existuje několik způsobů, jak to udělat. Svůj vnitřní hlas můžete umlčet tím, co byste řekli skutečné osobě, jež by vás tímhle způsobem pronásledovala. Vymyslete si větu, která vám pomůže čelit tomu, co slyšíte. Například:

●    Mám právo říct, co cítím
●    Nemůžeš mi v tom zabránit
●   Vím, že můžu pomoct
●   Zmlkni a nech mě pokračovat

Jestli se ptáte, kde se ten kritický hlas vzal, je pravděpodobné, že se vyvinul v rané fázi vašeho života. V dětství vás rodiče nebo lidé, kteří vás vychovávali, učili, jak se chovat, jak na sebe dávat pozor, co je správné, co špatné a podobně. Určitě vás chválili, odměňovali a milovali, když jste se chovali hezky, a trestali vás, pokud jste provedli něco špatného nebo nebezpečného. Tyto tresty, ať fyzické, či slovní, signalizovaly jejich nesouhlas s vaším jednáním, a proto na vás silně působily.

Takové kontrolní mechanismy zůstávají v našem vědomí či podvědomí a mohou se vynořit jako vnitřní kritický hlas, jehož úkolem je korigovat naše chování. Možná dokonce zjistíte, že hlas, který v hlavě tak jasně slyšíte, se neuvěřitelně podobá hlasu vaší matky, otce nebo toho, kdo vás tehdy usměrňoval.

Další způsob, jak kritický hlas vypnout, je zeptat se sami sebe, co hrozí, když ho poslechnete. Avril měla například strach kontaktovat přítelkyni, které nedávno zemřel blízký člověk. Bála se, že ji ještě víc vyvede z míry, protože řekne něco nevhodného nebo naruší její soukromí. Zamyslela se, jakou cenu by mohla zaplatit za to, že poslechne svůj vnitřní hlas, a dospěla k tomuto seznamu:

●     Přítelkyně si bude myslet, že Avril na ní nezáleží
●     Nebude mít možnost sdělit jí své myšlenky a pocity
●     Čím víc času uplyne, tím bude navázání kontaktu obtížnější
●     Nakonec se spolu přestanou vídat úplně

Když si to Avril takhle sepsala, uvědomila si, že cena, kterou by mohla zaplatit, je nesmírně vysoká. Svému kritickému hlasu domluvila a rozhodla se riziko podstoupit a přítelkyni zkontaktovat.

Vy za ten risk stojíte
Asi nejlepší způsob, jak se s tímto problémem vypořádat, je, když si uvědomíte, že jste stejně cenní jako všichni ostatní. Ujistěte se, že se snažíte udělat všechno pro to, abyste zvládli složitosti života, a že jste stejně hodnotní jako všichni ostatní lidé, kteří se snaží o totéž. Jakmile této představě o sobě uvěříte, budete se v každé situaci chovat přirozeně a vhodně. Přestanete řešit, zda jednáte správně. Nebudete se obávat selhání ani odmítnutí.

Samozřejmě, možná se dopustíte chyb – to je lidské. Ale chyby jsou jen chyby; pokud nějakou uděláte, omluvíte se nebo změníte chování. Chyba ještě neznamená, že jste špatní – jste jen člověk, který by při zpětném pohledu jednal jinak.

Pocit viny: zbytečná emoce
Další faktor, který může hrát roli ve vašem styku s ostatními, je provinilost. Je to pocit, že jste špatní, když děláte to, co děláte, protože máte dojem, že se od vás očekává něco jiného. Když se dozvíte o problému někoho blízkého, je naprosto přirozené, že cítíte rozrušení, lítost, smutek a starost; tyto pocity obvykle vedou k tomu, že ho chcete podpořit a podat mu pomocnou ruku. Na druhé straně se můžete cítit provinile, že vy takový problém nemáte, a kvůli tomu nedokážete člověka v nesnázích oslovit, protože se obáváte, že vás bude obviňovat nebo nenávidět.

Pokud jste sami prožili bolestnou zkušenost, která naprosto změnila váš pohled na svět, víte, co to obnáší. Určitě jste cítili směs emocí, včetně hněvu a vzteku, že je život nespravedlivý. Možná jste obrátili tyto pocity vůči lidem, kteří podle vás problémy neměli. Snad jste se dokonce zaobírali myšlenkami, že jiní lidé by si váš problém zasloužili víc než vy. Tato projekce bolestných pocitů na někoho jiného je jedním ze způsobů, kterými se s nimi snažíme vypořádat.

Asi vás bude mrzet, když na vás jiný člověk v těžké situaci podobně své pocity promítne – ale musíte pochopit, že v tom ve skutečnosti není nic osobního. Tyto emoce vlastně nejsou namířeny proti vám; spíš naznačují, jak hlubokou bolest dotyčný prožívá. Jako by si zkoušel ulehčit své břemeno tím, že jeho část přesune na někoho jiného. Úleva je samozřejmě pouze dočasná; obviňování někoho jiného nebo zášť vůči němu situaci nezmění.

Pokud zjistíte, že máte pocit viny, který vám brání člověka v krizi oslovit, nejlépe se s ním pravděpodobně vyrovnáte tak, když mu ho sdělíte. To, že dokážete hovořit o myšlenkách a pocitech, za něž se možná stydíte, bývá nesmírně užitečné. Vaše výmluvnost sice původní problém nevyřeší, ale umožní hlubší, upřímnější komunikaci, která prospěje vám oběma.
Kapitola 2 zkoumá možnosti takovéto komunikace.