Česko Slovensko má talent: Trošku soudnosti, prosím!

Nevím, jak to máte vy, ale já jsem navzdory tvrzení mé rodiny tvor veskrze plachý a nesmělý. Už od dětství nepatřila veřejná vystoupení mezi mé koníčky. Sportovní klání a taneční vystoupení jsem vždy přetrpěla a měla je spíše za trest než za odměnu, ale nikdy mi, alespoň v to upřímně doufám, nechyběla soudnost. Avšak ve slovníku některých zájemců o post Největší talent roku v soutěži Česko Slovensko má talent se slovo soudnost zřejmě vůbec nevyskytuje. Možná nám režie schválně nabízí antitalenty ve snaze přitáhnout k obrazovkám nejen milovníky dobré zábavy, ale i pár těch škarohlídů a posměváčků, kteří se trapasy druhých výborně baví.

Další kolo castingů jedním takovým velkým trapasem začalo. Už jsem několikrát zmínila, že nejsem proti travesty show a podobným zábavám, ale přijít do soutěže s hodně špatnou imitací Lucky Bílé je to samé, jako se usadit na nejslabší větev nad propast a doufat, že se pod sto kily živé váhy nezlomí. Možná měl tento nepříliš vyvedený úvod naznačit mnohé z dalšího dění. Před porotou se totiž tentokrát kromě vyslovených talentů vystřídala i hromada těch méně nadaných. Nouze tentokrát nebyla ani o vztek a rozhořčení na straně porotců.

Pobavil mě nehorázný kartáč, který Jaro po skvělém hodnocení taneční skupiny malých tanečníků uštědřil jejich choreografce. Lucie nezůstala o nic pozadu, to když se na scéně objevil muž v podivném převleku, z něhož se postupně soukal a bizardně se u toho kroutil. A co hůř, svěřil se, že s tímto vystoupením objíždí dětské tábory. To vytočilo do běla určitě všechny přihlížející rodiče, ale především Lucii: „Nechutný, blbý, debilní, zbytečný, Ježiš, ten mě nasral!“ ohodnotila jeho výkon. Ani kapela Krematorium neoslnila. A snažila se opravdu urputně: „A kdybychom zkusili vlastní skladbu?“ zajímali se. „Tak vás zabijem!“ ujistil je Jaro a poslal je hledat místo, kde nechal tesař díru.

Sedět v porotě a deset hodin zírat na takové hrůzy, asi bych byla podstatně jadrnější. Třeba týpek, který přišel na podium po desetileté pauze, kterou, jak nezapomněl několikrát zopakovat, měl kvůli své manželce a nyní, když vztah nefunguje, se rozhodl vrátit na prkna, která znamenají svět a snažil se předvést One man show, by si odnesl podstatně barvitější doporučení, než aby svůj vztah utužil a tomu, kdo mu vystupování zakázal, vzdal hold, neb to s ním myslel dobře.

Naivně v sobě chovám představu, že dokážu poměrně dobře odhadnout lidi na první pohled. I když někdy to není umění hodné uznání, protože takového počítačového grafika asi pozná na dálku každý nebo ne? Typický ajťák má zakalený, skleněný pohled s lehce zarudlýma očima, na sobě svetr, co vyšel z módy před deseti lety, na očích brutálně tlusté brýle a na hlavě rozcuch,to jak se zoufale hrabe ve vlasech při každém restartu počítače. Toho, který se objevil s kytarou v „talentu“ jsem odhadla s přesností na milimetry. A pod doporučení Jara bych se u něj rozhodně podepsala a nejen u něj: „Na některé věci, šaty a účesy by se měl dávat datum spotřeby, aby bylo vidět, kdy přesně to vyšlo z módy!“ Když nad tím tak přemýšlím, tak by to ušetřilo mnoho starostí spoustě chlapů, co říkáte? A nakonec i nám, ženám. 🙂

Chápu, že ze zoufalství už začali porotci pouštět dál i ty, kteří by v jiném kole neměli šanci projít, ale také ty, u kterých byla z očí porotců patrná jasná zlomyslnost. Ano, já vím, dnes samá kritika, ale jasně, že pár kousků stálo za zmínku. Líbila se mi dívčí taneční skupina Ladylicious, tanečník s názvem Shad a s magickými bílými vrtulkami, třináctiletý Jakub, který válel na dudy, i jeho starší kolega s kytarou a zasněným pohledem. A asi jako úplně všechny mě fascinoval přehltávač ze Skotska. Spolknout mince a vrátit je zpět neporušené a v pořadí, v jakém si určila porota, poslat za nimi kouli z kulečníku a vyplivnout jí zpět nebo vypít cukrovou vodu a vrátit zpět jen cukr? Jak to, proboha dělal?! Chápete to? Tomu říkám talent! Taky vás hned napadlo, k čemu všemu by se takový talent dal využít? 🙂