Angličtí králové ve filmu aneb od Jindřicha k Jindřichovi!

Pomineme Krále Artuše, kterého mají u filmu moc rádi, ale většina jeho hrdinských činů je víc předmětem legend a pověstí než historie. První oficiální anglický král se jmenuje Afréd Veliký a více se o něm se dozvíte ve stejnojmenném akčním dramatu z roku 1969, kde má tvář mladého Davida Hemmingse.

Temný středověk, o němž toho moc nevíme, jinak zatím až tak populární filmová doba není, aspoň ne pro filmy o skutečných lidech. Takže z Alfrédova 9. století přeskočíme následující panovníky až do 12. století a vlády Jindřicha II., zajímavé dost na několik filmů. O jeho problémech v manželství vypráví film podle hry Lev v zimě a o jeho problémech s nejlepším kamarádem, co se stane nejlepším nepřítelem, zase film podle hry Becket. V obou Jindřicha hraje Peter O´Toole, ale ani tak z toho tenhle král nevychází moc lichotivě! Začátek vlády nelítostného zhýralce zachycuje minisérie Pilíře země, kde se ve velmi vzrušujícím hávu romantické intrikánské telenovely dozvíte i o občanské válce, co Anglii pustošila po smrti Jindřichova dědy.

Jindřichův syn Richard zvaný Lví srdce je pravidelnou vedlejší postavou příběhů o Robinu Hoodovi, jednou ho hrál i sám Sean Connery jako vzor rytířskosti. V poslední verzi zbojníkových osudů byl Richard spíš za méně vzorného vojáka a jeho bratr a nástupce Jan zvaný Bezzemek to schytal jako proradný, zbabělý porušovatel slibů. Což si možná i zasloužil.

O Jindřicha III. se film vůbec nezajímá, zato jeho syn Edward I. vstoupil do podvědomí jako ten kruťas, co teorizoval Skotsko a pronásledoval Mela Gibsona alias Williama Wallace ve Statečném srdci a nechal ho na konci rozčtvrtit! Ve stejném filmu se ukázal jako další slaboch i Edward II. a z Edwarda III. se stal přímo Wallacův tajný syn. Což určitě nebyl. Bohužel.

Následují králové, které zpopularizoval Shakespeare (Richard II. a pak Jindřich IV., který Richarda nechal zavraždit, takže není divu, že o tom někdo něco napsal). Nejslavnější z nich je Jindřich V., který umřel mladý, na začátku 15. století dobyl velkou část Francie a vůbec je dodneška symbolem lídra národa. Jako takového ho v časech druhé světové války pojal Laurence Olivier v patriotické verzi Shakespearova dramatu Jindřich V. Když tuhle hru o 45 let později natočil debutující Kenneth Branagh (na obr.), slavný král už vypadal víc jako pragmatický politik. Ve Falstaffovi od Orsona Wellese pak můžete zažít nejzábavnějšího Jindru, ještě jako prince, děvkaře, pitkaře a kumpána všech hospodských zábav. Nikdy tak zkažený prý nebyl, ale Shakespeare z jeho hříchů a napravení udělal jednu ze svých nejlepších her (Jindřich IV.).

O Jindrově synovi, Jindřichu VI. Shakespeara napsal dokonce trilogii, ale do její filmové adaptace se nikdo pořádně nepustil. Oblíbenější je jeho nepřátel z tzv. Války růží, Richard III., jehož obraz Shakespeare zpečetil jako bezcitného hrbáče posedlého mocí, co křičí „Království za koně!“. Jestli opravdu nechal zavraždit svého mladé synovce Edwarda V. aby mohl vládnout místo něj, tak si takovou pověst i zaslouží. Na plátně už vypadal jako Laurence Olivier, Ian McKellen v zmodernizované verzi hry a Al Pacino ve filmu o divadelním představení.

Jindřich VII. sice dokázal, aby z Válku růží mezi Yorky a Lancastery vyhráli Tudorovci, ale film ho omezuje jen do vedlejší role toho, co na konci porazí Richarda III. Zato jeho syn se dokázal stát filmově nejoblíbenějším králem. Za to, že měl šest žen, dvě z toho popravil, neustále se snažil zplodit syna a ještě kvůli vlastnímu rozvodu rozvedl i celou zemi s katolickou církví a založil si vlastní.  Jmenuje se Jindřich VIII. Podle obrazů to byl ke konci života obtloustlý zrzek a tak ho většina z filmů taky tak obsazuje. Ale už měl sexappeal i Richarda Burtona (Tisíc dnů s Annou), Erica  Bany (Králova přízeň) a naposled Jonathana Rhys Meyerse v seriálu, který se sice jmenoval Tudorovci, ale vyprávěl jenom o něm.

Příště zbytek králů a taky královen aneb od Alžběty k Alžbětě!