Život se žárlivcem aneb proč jsem utekla od oltáře

Pochopitelně to vypadá romanticky, když vám přítel chodí naproti k práci a doprovází vás domů. Obzvlášť po odpolední směně, která mi končí v deset večer, a v potemnělých uličkách je to trochu o strach. Někdy se ale chcete projít sama. S kolegyňkou jsme mívaly takový rituál – každý čtvrtek po odpolední jsme se zastavily v baru na náměstí a daly si rychlou skleničku na oslavu konce pracovního týdne. Pátek už nějak přežijeme, a tradá víkend! To bylo naše motto.

Když jsem se seznámila s Karlem, rituál skončil. Pro zadanou dívku se podle něho nehodilo, aby chodila s kamarádkou sama do baru. „Když přijdou dvě holky spolu do hospody, tak jsou na sto procent na lovu. To si pomyslí každý chlap,“ tvrdil Karel. Pod vlivem podobných průpovídek jsem se dokonce začala stydět za to, že jsem někdy vůbec do baru jen tak s holkama zašla.

Karlova žárlivost mi zpočátku dokonce imponovala. Když žárlí, tak mě miluje, domnívala jsem se. Donutil mě, abych si vymazala z Facebooku bývalého přítele, s nímž jsem si jen tak ze slušnosti psala pozdravy k narozeninám a Vánocům. Když mi zavolal kolega, že je na sobotu domluvený bowling, hned to vyhodnotil jako pozvánku na rande. Chtěl vědět, co je to zač, jestli je ženatý (jeho manželka je určitě stokilová bréca, a tak to zkouší na mě), jak často s ním mám směny a jak by se dalo zařídit, abych se s ním v práci nesetkávala. Na bowling jsem pochopitelně nešla.

Dokud jsme Karlovy žárlivé výstupy řešili jen na domácí půdě, nevadilo mi to tolik. Snažila jsem se dělat všechno pro to, abych mu nezavdala důvod k žárlení. S kamarády-muži jsem v podstatě přestala komunikovat. Na jejich vzkazy na Facebooku jsem nereagovala, věděla jsem, že Karel kouká, s kým si píšu. Na srazy s kamarádkami jsem Karla brala s sebou. Aby viděl na vlastní oči, že si jenom povídáme a nikoho nesvádíme.

Jednou jsme měli v práci opravdu fofr. Kolegyňka marodila a já se musela zdržet přes čas, abych vyřídila i její povinnosti. Karlovi jsem zavolala, že přijdu později. Asi deset minut poté, co mi měla skončit pracovní doba, Karel rozrazil dveře od kanceláře a když mě uviděl v jedné místnosti samotnou se šéfem, předvedl scénu jak vystřiženou z amerického thrilleru. Hrozně jsem se za něho styděla. To jsme měli dva měsíce před svatbou.

[[related]]

Pohár trpělivosti mi ale přetekl až ten večer, kdy jsem se loučila se svobodou. V tomto případě Karel uznal, že bych měla vyrazit do hospody sama s děvčaty, on sám si také naplánoval pánskou jízdu. Večírek začal zcela nevinně, šest holek nás sedělo spořádaně u vínka, když v tom mi bratranec poslal textovku, že se také na chvilku zastaví. Bratranec je součást rodiny, na toho nikdo žárlit nemůže, tak jen ať přijde. Holky se zachichotaly, a já si až později uvědomila, že to bylo dlouze a hromadně plánované překvapení! Bratranec s sebou přivedl celou fotbalovou jedenáctku, se kterou hraje místní ligu. Prý abych se rozloučila se svobodným stavem, jak se sluší a patří na jeho sestřenku!

Večírek se rozjel, a bylo to opravdu super. Přitom vůbec o nic nešlo, prostě jsme se jen skvěle bavili… ovšem jenom do chvíle, kdy se ve dveřích objevil Karel. Ten výraz si budu pamatovat nadosmrti. A to, co řekl, nebo spíš zařval, to mi taky z paměti hned tak nezmizí. Myslím, že nikdo z přítomných se nedivil, že jsem ho druhý den opustila. Nepochopil, že šlo o překvapení, nevěřil ani, že jsem fotbalisty nepozvala osobně. Celý večer nám zkazil, a tak by to bylo celý život… I když to bylo na jednu stranu těžké, a taky dost vysilující, kvůli zrušené svatbě, utekla jsem z toho, dokud jsem mohla.