To snad ne, jsem stejná jako moje matka!

V období, kterým projde snad každý – když jsme nechápaly, jak takoví slabomyslní rodiče můžou mít tak geniální dítě, jsme si slibovaly, že nikdy nebudeme jako oni. Spíš takhle – nikdy nebudeme jako matka a nikdy si nenajdeme chlapa, jako byl otec. A ejhle, po pár letech se nestačíme divit. Z našich úst se linou věty, které jsme na matce nesnášely a vedle nás žije Karel, který nezapře móresy našeho otce. Jak je tohle možné? Copak ten kolotoč nikdy neskončí?

Jaká matka, taková dcera

„Věřila jsem, že nikdy nebudu jako moje matka, nebudu křičet na svoje děti a budu je chápat. Žádná despotická autorita, poslušnost, strach cokoli mi říct. NE! Já budu s dětmi kamarádka,“ líčí třicetiletá Jana, jak si představovala svoji budoucnost. „Teď ječím jak Viktorka u splavu a mnohdy zcela bez důvodu. Trvám na důsledném dodržování pravidel, které si upravuji podle toho, jak se hodí mně. Všechno přesně dle vzoru mé matky. Kolikrát se na ni dívám, pozoruji její gesta, poslouchám, co říká a docházím k příšernému zjištění. Jsem celá ona!“

Geny jsou prostě geny
Jistě, nejlepší by bylo vzít si z rodiny to, co se nám líbilo, a na ostatní zapomenout. Jenže bojovat proti dědičnosti a tomu, co jsme v dětství okoukaly, není jen tak. A je jedno, jestli rodiče byli vzorňáci a nebo naopak blázniví hipíci. Jejich příklad si prostě neseme s sebou a často celý život. Žádnou paniku, nějaké šance na vymknutí se dědičnosti tu ale přeci jenom jsou.

Mám to po mamince

S tím, že jsme po matce zdědily malá prsa a velký zadek, toho asi moc nenaděláme, i když vymlouvat se na to také není to pravé řešení. Neznamená to, že když byla tlustá ona i babička, musíme být zákonitě také. Dneska už je spousta způsobů, jak se sebou něco dělat, jenom prostě musíte chtít. Někdo se holt štíhlý a krásný narodil, jiný na tom musí tvrdě makat, ale věřte tomu, že těch druhých je mnohem víc.

Celý článek si přečtete v novém Shine zde.

Zdroj: www.shinemag.cz