Nevíte, jak se seznámit? Pořiďte si pejska!
Učinit první krok k seznámení je pro mnohé tvrdým oříškem. Málokdo z nás má odvahu polít krásného neznámého limonádou nebo na něj „jakoby náhodou“ dosednout v tramvaji. O co je to jednodušší, když vedete na vodítku čtyřnohého kamaráda! Přečtěte si dva roztomilé čtenářské příběhy.
Zdroj: archiv redakce„Bylo mi sedmadvacet, po rozchodu s přítelem jsem byla přes rok sama. Začaly mě popadat černé myšlenky, že si k sobě nikoho kloudného nenajdu, navždycky zůstanu bez chlapa, bez dětí… tak jsem si pořídila aspoň psa, podvraťáka. Vyhlédla jsem si ho v útulku. Říkala jsem si, já jsem opuštěná, ty seš opuštěnej, to se k sobě hodí. Po měsíci začal trpět na průjmy, no a já, ochranitelská, jako by to bylo moje mimino, jsem s ním hned běžela na veterinu. V čekárně předvedl naprostý cirkus. Nejprve se snažil vzít zpátečku a za ustavičného kňučení prokládaného vrčením mě tahal zpátky ke dveřím. Potom se začal dobývat do přepravky s kočkou, která si to nenechala líbit a zuřivě prskala. Jejímu páníčkovi jsem se omluvila… a dala se s ním do řeči. Já, která červenám a koktám, když se mě v metru cizí člověk zeptá na cestu! Zvířata nám ale nedala pokoj, tak mě kočičí páníček požádal o telefonní číslo, že prý bychom si měli popovídat někde v klidu. Už jsme spolu dva roky. A světe div se, i naši mazlíčkové si na sebe zvykli.“
Mirka
„Když se řekne seznámení přes čtyřnohého kamaráda, představím si dívku s bílým labradorem v parku, ke které přistoupí mladík se zlatým retrívrem a řekne jí: Slečno, vy máte ale nádherného pejska!
Tak to nebyl můj případ. Psy jsem nikdy doma nechovala, jsem kočičí typ. U psů nemám absolutně žádnou autoritu, a navíc mi vadí, že slintají. A právě MĚ kamarádka poprosila, jestli bych jí přes víkend nepohlídala malého knírače, jelikož někam odjížděla s rodinou. Takový malý psík nemůže být problém, říkala jsem si. A tak jsem kývla, nic zlého netušíc.
Na procházku jsem s Ajaxem vyrazila s vypnutou hrudí. Brzy jsem ji zase stáhla. Pes se zmítal na obojku, vší silou chtěl razit kupředu, div se neuškrtil. Odepnout vodítko jsem se neodvážila – nechtělo se mi strávit celý víkend lovením malého uštěkaného stvoření po celém sídlišti. Tak jsem to vodítko aspoň povolila – pětimetrový výběh musí chudáčkovi stačit, řekla jsem si v duchu. Jenomže jsem už při svých snížených matematických schopnostech nedomyslela, že pět metrů vodítka neznamená pětimetrovou přímou čáru kupředu, ale ve skutečnosti jde o kružnici o pětimetrovém poloměru! Pes vyrazil. Strhnul mě vpřed, pak to vzal okolo mě, pak do trávy, pak se rozběhl za ptákem na opačné straně ulice… Potácela jsem se po trávníku před panelákem zamotaná do vodítka a snažila se psa stáhnout zpátky… marně. A v tom jsem si všimla, že na jednom z balkónů stojí ON, jen tak v trenkách, s cigaretou, a strašně se mi směje. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že je to ON, naopak, chtěla jsem mu jednu vlepit za to posmívání. Ale při zpětném pohledu jsem Ajaxovi vděčná za příležitost k seznámení. Všechno zlé zapomenuto.“
Monika
