DOMÁCÍ NÁSILÍ NENÍ JEN FACKA

Ve druhé polovině listopadu proběhl Mezinárodní den proti násilí na ženách, připravili jste v souvislosti s tím nějakou akci či kampaň?

My, jako poradna, nejsme primárně zaměřeni na organizaci kampaní. Společně s neziskovou organizací Nesehnutí však uvažujeme o pořádání promítání, přednášek a besedy o násilí, jemuž jsou ženy vystaveny. Stejně jako loni byl v centru Brna umístěn infostánek, do kterého dodáváme materiály o domácím násilí a odpovídáme na otázky kolemjdoucích. Vedle osvěty je však hlavní náplní naší činnosti přímá pomoc obětem domácího násilí.

Jak poznáte, že ten, kdo vás vyhledá je opravdu obětí domácího násilí?

Oběť domácího násilí se dá poznat podle určitého specifického chování. Ženy, které vyhledají naši pomoc, často dávají vinu za agresivitu partnera samy sobě, nechtějí partnerovi za žádnou cenu ublížit, považují za překážky k opuštění partnera věci, které ostatní za překážku nepovažují a podobně. Jestliže je člověk pořád dokola traumatizován, zužuje se mu vnímání nebezpečí. Uvedu příklad na pokusu, kdy se psům dávaly elektrické šoky a bylo jim zabráněné utéct z klece. Po nějaké době pes setrvával v kleci s elektrickými šoky, i když měl dvířka otevřená. Tomuto se říká naučená bezmoc. V podobném stavu jsou i některé naše klientky – oběti domácího násilí. Prostě přestávají vnímat únikové cesty, když se jim otevírají. Zůstávají v domácnosti s tyranem, i přestože je možnost požádat o pomoc a odejít.

Jaký impuls vede ženy ke zlomení této naučené bezmoci a vyhledání pomoci u vás v poradně?

Ženy často volají po obzvláště brutálním útoku, kdy třeba i nějaký čas strávily v nemocnici. Silným zlomovým okamžikem také bývá, když partner napadne děti. Existuje mnoho případů, kdy je oběť izolovaná od svého okolí a nemá možnost svoji situaci nějak řešit. Někteří násilníci si dávají pozor, aby se o jejich agresivním chování nikdo nedozvěděl, proto nenechávají ženu zatelefonovat ani vlastní rodině. Někdy tedy také volají příbuzní, kteří něco tuší právě z absence kontaktu s týranou ženou.

V čem vlastně spočívá pomoc oběti domácího násilí, která kontaktuje vaši poradnu?

Poskytujeme týraným ženám, v minimálním počtu případů i mužům, právní a psychologické poradenství. Doprovázíme je na policii k výslechu nebo podání trestního oznámení a hlavně jsme jim schopni zprostředkovat azylové ubytování na utajené adrese. Pokud se žena rozhodne odejít od partnera do azylového domu, vypracováváme bezpečnostní plán, jelikož nikdy přesně nevíme, co se může stát. Když se oběť pokouší opustit svého trýznitele, může se násilí v extrémním případě vystupňovat až k vraždě. Vždy je odstěhování velice obtížné, jelikož žena někde pracuje, popřípadě děti někam chodí do školy, nemohou tedy přerušit veškeré spojení se světem Je potřeba udělat všechno pro to, aby násilník ženu nemohl sledovat.

Dá se stanovit míra, do které je lepší zůstat s partnerem, byť násilnickým, právě kvůli zachování stávajícího způsobu života mimo zdi domova?

Nikdy bych ženě nedoporučovala zůstat s partnerem, který má sklony ji fyzicky či psychicky týrat, jelikož současná situace se může prakticky kdykoliv ještě zhoršit. Nejdůležitější pro nás je však rozhodnutí samotné ženy, kdy chce odejít od partnera. Kdyby neměla v sobě dostatek vlastního přesvědčení a síly a my ji k opuštění muže donutili, existuje velké riziko, že se k němu opět vrátí. Samozřejmě, když vidíme, že žena je opravdu v nebezpečné situaci, dáme jí najevo, že o ni odůvodněně máme strach, ale nikdy ji do ničeho nenutíme.

Proč si vlastně ženy berou násilnické muže a proč s nimi zůstávají i po různých „krvavých incidentech“?

Před svatbou se často nepozná, že partner má agresivní sklony. Velkou roli také hraje láska, případné těhotenství nebo tlak okolí. Může se stát, že žena vyrůstala v autoritativním prostředí, kde byla nějakým způsobem ponižovaná nebo týraná, takže má vypěstovanou vnitřní toleranci k takovému jednání. Někdy dochází k domácímu násilí až po několika letech společného soužití. Navíc je typické, že partner po svém agresivním výstupu začne být pozorný, chová se hezky, omlouvá se, lituje svého činu, snaží se přesvědčit ženu, že za své chování nemůže, že má problémy a tak podobně. Žena mu odpustí, na násilí zapomene, ale období klidu pomine a přijde další útok. A tak se to opakuje pořád dokola. Týrání tvoří spirálu – útoky jsou postupně intenzivnější a častější.

V médiích jsou prezentovány pouze brutální případy, kdy oběť obzvláště trpí. Nikde však nejsou uváděny případy běžného domácího násilí. Nemůže to v týraných ženách vzbuzovat pocit, že se jim vlastně nic hrozného neděje a že nemusí se svou situací nic dělat?

Je to pravda. Ale bohužel se jedná o princip, na kterém média fungují. Špatná zpráva je dobrá zpráva. Tohle asi nezměníme, velké případy přitáhnou pozornost diváků k problematice domácího násilí. Musíme prostřednictvím médií upozorňovat ženy, že domácí násilí není jen otázkou fyzického týrání, ale i psychického nátlaku, ponižování a omezování svobody. I tohle jsou velice závažné skutečnosti, které si nikdo nemá nechat líbit. Manželství běžně ukončují lidé, kteří v něm nejsou spokojeni, takže i lidé vystavení psychickému násilí mají mít právo vztah kdykoliv ukončit.

Jak se má tedy zachovat člověk, který se domnívá, že v jeho blízkosti dochází k domácímu násilí?

Doporučuji týranou osobu kontaktovat a psychicky podpořit. Seznámit ji s možnostmi pomoci určené lidem v její situaci. Snažte se vyjadřovat podporu, ale zároveň ženu do ničeho nenuťte. Pokud bydlíte v domě se sousedy a slyšíte, že se vedle něco závažného děje, zavolejte policii. To je základ. Policie je orgán, který má povinnost nás ochraňovat před násilím jiných osob.

Tomáš Slánský
Eva Kolářová