Bratr je ve vězení a já se starám o jeho rodinu

Vztahy v rodině nikdy nebyly růžové a ani ona sama nezačala život ukázkově. V sedmnácti letech přišla do jiného stavu, nedokončila školu, provdala se a zůstala v domácnosti. Matka na ni kvůli tomu zanevřela, ještě větší zklamání jí však připravil syn, který se chytil party vykrádající byty. Dneska, v necelých čtyřiceti letech, má paní Míla dvě dospělé dcery, společně s manželem rozběhli firmu, naučila se pracovat s počítačem a stará se o firemní administrativu. Vlastní život ukočírovala i přes krkolomný začátek a bez podpory rodičů velmi dobře. Stín na něj ale vrhá bratr.

„S bratrem jsme se léta v podstatě nestýkali, čas od času se tady ukázal a chtěl půjčit peníze, které pak nikdy nevrátil,“ vypráví Míla. „Ani jsem nevěděla, jestli má přítelkyni. Před třemi lety mi nečekaně zavolal a oznámil mi, že se mu narodil syn.  Byla jsem nadšená, myslela jsem, že se brácha konečně vzpamatoval a začal pořádný život, založil rodinu… To jsem ale ještě neznala pozadí situace.“

Vyšlo najevo, že bratr se s matkou dítěte rozešel ještě dřív, než se chlapeček narodil, a dotyčná slečna se odmítla o malého starat. „Dítě jsem bráchovi často hlídala a když nastoupil do vězení, malý u nás zůstal. Mně osobně to nevadilo, dcery jsou veliké, pracuju v podstatě z domova a Štěpíka jsem si zamilovala. Napadlo mě, že bychom ho mohli adoptovat… A manžel s tím souhlasil.“

Míla začala obíhat sociálky a právníky a podařilo se jí nashromáždit veškeré náležitosti, aby mohla požádat o osvojení dítěte, které se k ní už silně citově připoutalo. Jediné, co chybělo, byl souhlas pravé biologické matky. „Původně nebyla proti. Myslím, že zapůsobil hlavně tlak její rodiny, která ji přesvědčila, aby se Štěpána nezříkala. Adopci nakonec nedovolila a rozhodla se, že si vezme malého k sobě.“

Dobrotu však nesekala dlouho. „Často mi volala, že potřebuje peníze, rodičovská jí skončila, je bez práce a můj bratr by jí měl na kluka platit. Ale protože ten sedí ve vězení a nic jí nepošle, tak bych se měla starat já, jsme jedna rodina. Před Vánocemi se pak ozvala, jestli bych si pro malého nepřijela, že je hyperaktivní a přestává ho zvládat. Od té doby je Štěpán zase u nás.“

Příběh má ale ještě postranní epizodu. Krátce předtím, než bratr nastoupil výkon trestu, oženil se nečekaně s novou přítelkyní, kterou rodina ani neznala. „Najednou přišel a představil nám Andreu jako svoji manželku. Neměla jsem z toho radost, protože ta holka je v podstatě bezdomovkyně. Práci neměla, nájem sama bez bratra neutáhla a musela se vystěhovat. Na ulici ji nenecháte, že? Je to vaše švagrová,“ vypráví hořce Míla, které tak k malému Štěpánovi přibyl domů ještě další nájemník.

„Našla jsem jí práci v baru, doslova jsem uprosila známého, aby ji zaměstnal. Přijde si tam na dobré peníze, má velká dýška, ale pořád nadává, že ji to nebaví a musí tam být dlouho do noci. Bojím se, že ji vyhoděj a nikdy si nenajde vlastní bydlení.“

Míla tak upíná naději k dubnu, kdy se má bratr vrátit domů. Zároveň se toho i obává. „Manžel se hrozí toho, že se k nám nastěhuje taky. Nemá, kam jít. Už jsem ale vyjednala pro Andreu podnájem, tak snad si mladá paní práci udrží a budou tam bydlet spolu.“ A co bude s malým Štěpánem? „Zkusíme zatlačit na soud, aby ho svěřil do péče bratrovi. Aby se už nestávalo, že si ho matka na měsíc dva odveze a pak ho u nás zase odloží, když se jí to hodí. Štěpán je hyperaktivní jenom proto, že nemá stabilní rodinu. Říká mi mami a já mu musím vysvětlovat, že jsem teta.“

Zásadní otázkou ovšem je, jak se ke všemu postaví bratr. A jestli ho to „nápravné zařízení“ opravdu napraví. „Když se rozhodne nechat Štěpíka u mě, tak proti tomu nebudu nic namítat. Pro toho kluka udělám všechno na světě. Ale o bratrovu manželku, bývalku ani o jeho samého se starat nehodlám,“ uzavírá Míla s tím, že by sama brzy riskovala rozvod. Jejímu manželovi se ustavičný sponzoring švagrovy rodiny pochopitelně ani trochu nezamlouvá.