Dítě zlobí…jsem špatná matka?

Je to normální jev
V první řadě je třeba rodiče uklidnit, že je to normální jev. Neexistuje dítě, které by nikdy nezazlobilo, nikdy nepustilo stavidla svému vzdoru a vzteku. Zlobení je prostě někdy i projevem dětské radosti ze života…každé mládě je tak trochu rozpustilé. A spor je na světě. My rodiče máme tendence tyto situace vnímat buď jako své vlastní výchovné selhání, nebo v horším případě, kdy už je zoufalství na dosah, jako charakterovou chybu dítěte. Ani jedno není pravda. Vyhrocené situace k životu patří a jsou naopak ku prospěchu. Dítě se naučí vycházet s poučením ze situací, kdy nemůže v životě získat vše, co chce anebo vycházet s člověkem, který se zrovna pekelně zlobí. A to se mu v dalším životě bude hodit, co říkáte?

A také důležité slovíčko důslednost si zapamatujte. Už malá miminka a batolata snadno zjistí, že po zaplakání přiběhne milá osoba. U starších miminek či batolat to snadno přejde i k nočnímu vydírání, kdy pláčem dítě zahání nikoliv hlad, ale noční nudu, přece vždycky přijde maminka nebo tatínek, rozsvítí a něco se děje, cokoliv… Náročnější je období vzdoru kolem dvou let věku, tady je třeba na důslednosti trvat opravdu bezmezně, protože dobré zvládnutí tohoto období slibuje dvě výhody. První je klidnější puberta, jak tvrdí PhDr. Lidmila Pekařová ve své knize: Jak žít a nezbláznit se, protože dítě nemá potřebu znovu zkoušet, kde končí hranice možností rodičů. Druhou výhodou budiž povzbuzení, že kolem třetího roku toto období pomalu mizí.

A to platí pro všechny členy rodiny. Děti jsou vnímavé, a pokud zaznamenají mezi rodiči byť jen malý nesoulad, ihned se ho snaží využít ve svůj prospěch. Obvykle opravdu bývá jeden z rodičů „přísnější“, ale rozdíl by neměl být nijak výrazný, jinak to vede ke vzájemnému podkopávání autority a dítě to uvádí ve zmatek. Proč maminka zakazuje to, co s tátou můžu normálně dělat??? Někteří mají dobrou zkušenost se střídavou výchovou. Přes den rozhoduje maminka, a když přijde tatínek domů, maminka vypíná a výchovu bere do rukou tatínek, aniž by mu do toho maminka zasahovala. A pokud si takto „služby“ střídají i o víkendu, vzájemně si nezasahují do názorů. Představuje to ale jednotné nebo téměř jednotné názory.

Dítě je rovnoprávným členem rodiny, ale potřebuje světem dospělých provést. Samozřejmě s ním tedy nebudeme zacházet jako s dospělým a rovnocenným partnerem, ale na slovíčko „prosím“, když něco chceme, aby udělalo, nezapomínejme. Je to přece dobrý vzor. A pokud vám dítě vyhoví, poděkujme. Stejně tak se nestyďte omluvit se ve chvíli, kdy reagujete nepřiměřeně, dvou či tříleté děti to už umí pochopit, ovšem neuchylujte se ke zneužívání omluvy v efektu „houpačka“, kdy máte nervy nadranc. To dítě maximálně mate.

Často dítě zlobí jen proto, že postrádá ve svém životě jistotu a řád. Snažte se tedy zachovávat v denním běhu rodiny určitý řád, ať dítě ví, co bude následovat a jak vypadá takový běžný den. Volný režim a neustálé zbrklé změny, na které nemáte žádný vliv, protože o nich rozhoduje někdo jiný, dokáže vyvést z míry a dobré nálady i vás, natož dítě. Společné stolování u večeře, stále stejný čas na večerní hygienu a na ukládání do postýlky, to vše posiluje v dítěti pocit sounáležitosti s rodinou a jistotu.

Jsou chvíle, kdy můžete takové chvíle zlobení přejít téměř s ledovým klidem. Některé situace přímo nahrávají k tomu, aby se dítě vytrestalo samo. Chce neustále šlapat do louží? Už jste to stokrát zakázali a dvakrát plácli jednu přes zadeček? A stále dokola to samé…dobře, ať si tedy do louže šlape, ale poté se vyhněte rychlému přesunu domů ze strachu, že umolousané dítě nastydne. Procházku dokončete s ledovým klidem podle původního plánu, možná si cestou dítě uvědomí, že mokré a studené nohavice nejsou nic moc a máma měla možná pravdu…

Existuje jedna poučka, jejíž původ bohužel neznám. Ta zní, že správně vychované dítě je doma zlobivé a na návštěvách a u cizích hodné. Co jsem však měla možnost zjistit, existuje mnoho výjimek a kdoví, jestli ten poměr dětí není půl na půl a tudíž tato poučka ztrácí účinnost. Ovšem rodiče to opět nutí k zamyšlení. Co jsme ve výchově zanedbali, že naše dítě je doma andílek a jinde se mění v nesnesitelného téměř až hyperaktivního ďábla bez známek jakýchkoliv výchovných zásahů? Patrně jste nezanedbali nic, postižení rodiče se totiž shodují v tom, že tyto výkyvy v chování jsou v zásadě způsobeny jednou jedinou věcí – dítě vycítí změnu a novou možnost vyzkoušet si hranice nových osob. Proto děti zkouší zlobit paní učitelku ve školce, zkouší to na babičky a dědečky a někdy i na tatínky. Pokud se u vás dítě mění po příchodu tatínka domů, pak buď využívá vaší oboustranné roztříštěné pozornosti, protože se samozřejmě tak trochu věnujete i sami sobě, nebo je tatínek tím, kdo „rozmazluje“. Jestliže to někde dítě dělá víceméně pravidelně, například ve školce nebo u babičky, pak je téměř na místě si myslet, že z této osoby nemá příliš respekt a je třeba zejména starším dětem vysvětlit, že tohle se prostě nedělá.