> Blogy > Blog redaktorů >Letos rozhodně nepodlehnu!
Letos rozhodně nepodlehnu!
K předvánočnímu shonu, úklidu a shánění co nejnápaditějších a nejvhodnějších dárků bezesporu patří také pečení vánočního cukroví. Ač by se mohlo zdát, že s příchodem nové doby, větší zaměstnaností žen a úbytkem volného času už hospodyňky upustily od pečení dvaceti druhů, opak je mnohdy pravdou.
Stále kolem sebe slyším vzdechy kamarádek, že mají jen dva druhy a dalších sedm, osm, devět (to podle kamarádky) ještě musí upéct. Pološílené hrůzou, že by snad na jejich svátečním stole nebylo minimálně deset druhů se honí jako zběsilé už od listopadu. Jedna z nich dokonce zavedla na cukroví systém jako v účetnictví, hezky sepsat a pak odškrtávat, co je hotovo.
Dělám si ho podle jejího vzoru také. Avšak s tím rozdílem, že jí občas ještě něco přibude navíc a mně s urputnou pravidelností vždy zůstane pár řádků nezaškrtnutých. Peču ráda, ale s mírou. Peču jen ty druhy, které naše rodina opravdu jí, i když ubránit je před nimi do Vánoc je leckdy nad mé síly.
Jako dítě si pamatuji na nekonečné dny strávené u plotny válením těsta, obalováním v cukru, plněním formiček a slepováním všemi možnými krémy. Pravda, spolu s mamkou a bráchou nám to šlo velmi rychle, ale po tom pečícím maratónu a neustálém olizování prstů, kdy jsme spořádali tak tunu cukru, jsem na sladké neměla ani pomyšlení. Stejně tak můj sourozenec, a tak se plné škatule cukroví stěhovaly na mrazák, odkud se tahaly celý rok a postupně končily v krmítkách.
Mamka, která po našem odchodu z domu přestala konečně bláznit a domnívat se, že o Vánocích musíme nutně prasknout na přejedení, to vymyslela v posledních letech úplně nejlépe. Našla si paní v důchodu, která velmi ráda peče (nejen na Vánoce) a cukroví si objednává s předstihem u ní. Vyzvedne si ho týden před svátky a cukroví vypadá opravdu dobře a hlavně skvěle chutná. A to nejdůležitější – má to bez práce.
Má teta, ta je zase přebornice na zdobení. Do vínku jí byl dán výtvarný a vůbec umělecký talent, který si na maličkých kouscích cukroví vybíjí. A tak když člověk „posadí“ své cukroví vedle jejího, skoro by plakal nad tou šedí svých tak pracně tvořených kousků. Pak to má člověka bavit.
Každý rok si říkám, že nebudu bláznit a pokaždé mě chytne pečící záchvat, kdy hňoucám těsta, válím je a vykrajuji ty nejrůznější tvary, abych u jejich lepení a zdobení nadávala jako špaček. Ale letos nepodlehnu. Slibuju…..nebo?
