Konečně pátek!
Jedu metrem do práce a zamyšleně koukám okénkem do té tmy, která je venku. Pěkně si plánuji, co budu dělat o víkendu, koho navštívím, co uvařím a tak..
V tom mi mezi koláč a návštěvu u známé skočí slova: „Feťačka podělaná… tsss…“. Odtrhnu zrak od blížícího se světélka a u dveří spatřím vyhublou, úplně bledou dívenku, která se pomalu začíná kácet na zem a slaboulinkým hláskem říká: „prosím..“. Hned jsem vylítla ze sedačky, dívku bafla jak hadrovou pannu a posadila jí. Během pár vteřin se otevřely dveře a dívenka začala zhluboka dýchat.
„To jsem potřebovala!“, pravila, podívala se na mě uslzenýma očima a z úst se jí hrnula slova vděku. Zarazila jsem jí a ujistila, že se přeci nic neděje. Každému z nás se občas udělá mdlo. Jen mohla něco říct, já bych jí přeci pustila sednout. Dívka poohlédla po ostatních sedících a pravila: „Víte, já jsem těhotná a je mi zle každou chvíli. Potřebuji se dostat na kontrolu ke svému lékaři a nesehnala jsem nikde odvoz“. Dívku jsem samo sebou doprovodila k lékaři. Odtud zavolala otci, vysvětlila mu situaci a poprosila ho, zda by pro ni přijel. Otec samozřejmě souhlasil. Mezitím než dorazil, jsem dívence kladla na mysl, aby si příště zajistila odvoz předem a pokud by ho na určený den nesehnala, aby se přeobjednala u lékaře. Kývala a stále děkovala.
Byla tak hubená a slabá. Říkala, že je to od jejích neustálých nevolností. Bylo mi jí strašně líto. A musím uznat, že mě při předání dívenky jejímu otci hřál u srdce pocit, že jsem mohla někomu pomoci i za cenu toho, že se dostanu do práce o dvě hodiny později ale určitě mi někdo uvěří, co se mi stalo za příhodu…..
Každý člověk, který nevypadá nejlépe a není mu dobře nemusí být zrovna drogově závislý nebo alkoholik a i kdyby byl, i tací potřebují naši pomoc…
