Knihy: Když tančí vážky

KDYŽ TANČÍ VÁŽKY
Lubomír Mikisek

Neradostné dětství a manželství z rozumu neubily v Janě Králové cit, ani přání poznat někoho, kdo by ji potřeboval a koho by mohla mít ve svých třiapadesáti letech ještě ráda. S mužem, který odpověděl na její inzerát si rozumí od prvního okamžiku, ale právě v následujících dnech se při zdravotní prohlídce dozvídá, že je vážně nemocná.

Román se snaží přispět k poznání, že stojí za to žít a že lze najít v každé situaci její světlejší stránky. V podtextu pak utěšuje, když říká, že vždy existuje naděje, jež odměňuje ty, kteří se nevzdávají a věří v sílu lidské vzájemnosti i v sílu vlastní myšlenky.

Vyšlo v Nakladatelství Carpe Diem
Cena 220 Kč

Ukázka z knihy Když tančí vážky

Vyšla z budovy o deset minut déle, než chodila obvykle, protože se nechtěla s nikým setkat na chodbě, u výtahu nebo na stanici trolejbusu a tvářit se normálně, když by nejraději křičela, plakala a současně se někam schovala. Nebe zešedivělo a spustil se drobný déšť. Bylo to jedno z těch vytrvalých mrholení, jehož drobné kapičky obtěžovaly, ale zároveň člověk s jistotou nevěděl, zda stojí za to vyndat z tašky deštník.
Kráčela po chodníku a minula zastávku, kde čekalo několik lidí z jejich podniku. Vzpomněla si na ticho, které ji celá léta obklopovalo, a přestože to bylo ticho bez lásky, dnes by ho poprvé uvítala, výměnou za tento stav, kdy si připadala jako odpudivá, malá a zbytečná. Měla najednou pocit, že veškerá nespravedlnost má podobu ošklivé a všudypřítomné skvrny, která se přisála právě na ni. Každý ji vidí a všechny upozorňuje, jak je postižená. Mimoděk pohlédla do tváře několika chodcům, ale zdálo se, že si ji nikdo nevšímá. Jeden muž s brýlemi se na ni dokonce přívětivě usmál a to ji povzbudilo…
Připomněla si opět Pavla a rozhlédla se kolem sebe, jako kdyby se tím vrátila ze svých úvah zpátky do reality. Vždyť já jdu vlastně k němu, pomyslela si, snad bych měla někde něco koupit. Zastavila se u cukrárny a vybrala několik dortů s čokoládovou polevou, v samoobsluze pak kilo mandarinek, pár banánů, dvě kiwi a modré hroznové víno, z každé bedýnky, položené na pultu dala do košíku několik kousků různých druhů ovoce. Uděláme si ovocný pohár, musíme začít jíst trochu zdravě a takový, jaký mu já připravím, určitě nikdy nejedl… řekla si, a se šlehačkou. U pokladny zahlédla bonbóny, stejné, které měl v autě, a musela se při té vzpomínce usmát.
„Je to všechno?“ zeptala se pokladní.
„Ne, ještě tyhle dvě citrónové roličky…“ sáhla pro ně do krabice a položila je vedle košíku.
Dům, kde bydlel, byl na opačném konci stejného sídliště, dost daleko na normální chůzi, na další zastávce nastoupila do tramvaje a jela až na konečnou.
„Tak kdepak se mi touláš?“ přivítal ji Pavel. „Už tě netrpělivě vyhlížím…“
„Zastavila jsem se v obchodu, něco pro nás koupit…“
„Úplně zbytečně, všechno máme. Na sporáku nám stydnou kuřecí přírodní řízky, v konvici voda a v lednici ovocné poháry…“
„Co to říkáš… Opravdu?“
„Ano. Slyšíš dobře, to já rád… A někam se posaď,“ vzal do ruky dvě vyžehlené košile, přehozené přes opěradlo křesla.
„Také jsem koupila ovoce na pohár… Čteme si myšlenky,“ odpověděla a sedla si na gauč.
„Já vím, a není to poprvé,“ usmál se, „tak já jdu prostírat, ano?“
Přisvědčila, a zatímco v malé kuchyňce připravoval talíře, rozhlížela se okolo sebe. Na stěnách dvoje starožitné hodiny, kupodivu jdoucí, několik obrázků na černém podkladu, patrně paličkovaných. Připomnělo jí to dobu, kdy se o ruční práce sama zajímala. V mahagonové obývací stěně byly srovnány stovky knih, některé ležely i nahoře, jako kdyby se už nevešly do řady… Vedle velké zrcadlo ve starém, vyřezávaném rámu a mezi křesly stojací lampa se skleněnou odkládací deskou. Na elipsovitém stolku stál svícen s napůl vysvícenou svíčkou a stojánek na vonné tyčinky. Celý pokoj dýchal teplem domova a věci, které kolem sebe viděla, se hodně podobaly jejímu vkusu. Od muže, žijícího o samotě, by čekala spíše strohé bílé stěny a přísnou prázdnotu, občas porušenou ledabylým nepořádkem, ale jeho byt ji příjemně překvapil.