Když se z hubnutí stane závislost aneb Jak reagovat na anorexii

„Žít s anorexii i vedle ní je velmi těžké. Nemocný často působí sobeckým, nepřátelským, provokativním chováním, které může okolí od pomoci odrazovat. Je však důležité si uvědomit, že anorektické chování je projevem nemocné mysli a důsledkem vnitřního utrpení, neštěstí a hlubších psychologických potíží“, říká Mgr. Zuzana Douchová z odborného centra zdravého životního stylu Rekondice. Bohužel neexistuje jedna jediná příčina, jejíž odstranění by vedlo k vyléčení. Stejně tak neexistuje ani jeden univerzální návod, jak s nemocnou komunikovat. Přistupujte tedy k nemocné vždy s respektem k její individualitě a konkrétním potřebám.

Čím dříve se anorexie začne léčit, tím lepší je její prognóza na vyléčení. Čeho si tedy můžete všimnout jako prvních signálů počínající anorexie a včas na nemoc upozornit?

Varovné signály anorexie:

• Ztráta tělesné hmotnosti
• Odmítání společného jídla (preference jídla o samotě, potají)
• Odmítání jídla, které dříve nemocné chutnalo (především sladké a tučné potraviny)
• Preference dietních, light, nízkokalorických potravin a velké množství zeleniny
• Výraznější aktivita (cvičení, běhání, uklízení, učení se)
• Postupná ztráta zájmu o přátelé, koníčky
• Podrážděnost, přecitlivělost, uzavírání se, deprese
• Při zmínce o problému s jídlem nepřátelské chování, lhaní, popírání problému

článek

V první řadě si obstarejte informace o mentální anorexii a vyhledejte odbornou pomoc, kterou nemocné nabídněte. Míra spolupráce a aktivita rodiny závisí na věku nemocné a stádiu nemoci. „Nepodléhejte argumentům nemocné, která často anorexii popírá, bagatelizuje, či slibuje, že začne jíst sama. I když je dívka už dost stará na to, aby o sobě rozhodovala, nespoléhejte se na to a buďte v pomoci aktivní. Reakce okolí na anorexii jsou různé a mohou velmi pomoci, ale také ublížit“, dodává psycholožka. Častou reakcí je vyčítání nemoci, kladení si anorexii za vinu, nucení do jídla, ignorování či zlehčování problému či nátlakové prosby. Toto chování okolí je přirozenou reakcí na vlastní pocity zoufalství, šoku, bezmoci či hněvu. Vždy si zkuste uvědomit, že vaše dcera, kamarádka, přítelkyně je nemocná! To, jak se chová je projevem nemoci a nikoli jí samotné. Zajistěte kontakty na odbornou pomoc a snažte se o pochopení, trpělivost, ale také důslednost a pevné hranice. Rozhodně nezapomínejte sami na sebe, na svůj život a rodinné fungování a v případě potřeby vyhledejte také psychologickou pomoc. Léčba mentální anorexie je zdlouhavá a vyčerpávající pro všechny zúčastněné.

Zeptali jsme se Mgr. Zuzany Douchové, jestli zná konkrétní příklady, jak svou reakcí můžeme pomoci.

1)    Zajímejte se o ni, nikoli o nemoc – člověk trpící anorexií ví nebo přinejmenším tuší, že je nemocný a není třeba mu to neustále připomínat, vyčítat či jej za to kritizovat. Kdyby se dokázal najíst a udržet hmotnost, tak by neměl anorexii. Poznámky typu: „proč se prostě normálně nenajíš?“ „vypadáš hrozně, najez se!“ nemocné jen prohloubí její beznaděj, vinu a vlastní neschopnost. Přílišná pozornost na jídlo a hmotnost mohou v nemocné vyvolat jen další úzkosti, proto se zajímejte o její pocity a ostatní aspekty jejího života.
2)    Podporujte v jídle, ale nenuťte – pokud nemocná není připravena jíst, může mít nucení do jídla řadu dalších negativních následků (prohloubení nemoci, zvracení, sebedestruktivní chování, cvičení, ještě výraznění hladovění). Při jídle úzkostně nečekejte, až své jídlo dojí, nekontrolujte a nekomentujte porci, nevytvářejte zbytečně ještě další napětí u stolu. Při stolování raději odvádějte pozornost od jídla samotného a v případě potřeby ujišťujte nemocnou od negativních myšlenek. Obrňte se velkou trpělivostí.
3)    Nehodnoťte její vzhled – ani v průběhu léčby nedoporučuji hodnotit vzhled nemocné poznámky typu „ale ty jsi nám hezky přibrala“. Přibývání na váze je sice známkou uzdravování a vy můžete mít upřímnou radost, avšak vyhněte se jakémukoli hodnocení její postavy. Ať budete hodnotit negativně či pozitivně, nemocná si to stejně vyloží po svém.
4)    Vina neexistuje – pocit viny je velmi často zásadním tématem anorexie. Po zjištění nemoci může dojít k zesíleným pocitům viny jak na straně nemocné, tak na straně rodiny/blízkých. Nemocná cítí vinu za to, jak se chová a zklamává své blízké. Rodiče viní sami sebe, že tomu nedokáží zabránit či viní dítě, že je neschopné se najíst. Anorexii nevyčítejte nemocné ani sami sobě a respektujte individuální tempo v léčbě, i když se nezotavuje tak rychle, jak byste si přáli. Nehledejte viníka, ale řešení dané situace.

Pokud vy sama trpíte anorexií, nebo někdo z vašich blízkých, neprodleně vyhledejte pomoc. Léčba anorexie je dlouhodobá a vyžaduje komplexní přístup podle závažnosti a stádia nemoci. Je nutná nejen stabilizace hmotnosti (při výrazné a život ohrožující podváze je nutná hospitalizace), úprava jídelníčku (nutriční poradce), ale i psychologická léčba nemoci (psycholog, individuální či skupinová terapie). Podle závažnosti následků nemoci je také zapotřebí kontaktovat praktického lékaře, pediatra, gynekologa, psychiatra a další možné lékaře.

Foto: profimedia.cz, zdroj: www.rekondice.cz