> Blogy > Blog - Adéla >Kdo s koho
Kdo s koho
Nedávno se mi v metru stala zvláštní věc. Byla to úplně kratičká scénka, odehrávající se jakoby v přestřihu mezi dvěma záběry kamery.
Střihačem jsem si byla sama, podle toho, kam jsem obrátila zrak. Bylo to úplně němé a těžko postřehnutelné a v galaktickém měřítku úplně bezvýznamné, ale nějak to na mně zapůsobilo.
Tak tedy, nastoupila jsem do vlaku metra, rozhlédla se po volných místech a ještě než jsem k jednomu stihla vykročit, tak jsem uvidela starého pána, kterak se řítí z druhé strany přes půl vagónu, s očima vytřeštěnýma, právě k tomu volnému sedadlu. Řítil se tak odhodlaně, až jsem měla strach, že si cestou ublíží. Ve stejnou chvíli, hned za mnou nastupoval kluk, mohlo mu být 17, s batohem a čepicí. Uviděl oranžovou tyč (tu vertikální), dvěma dlouhými kroky k ní přiskočil a chytil se jí pěvně oběma rukama, jako by to byla kořist. Mezitím, starý pán dosedl na místo a vítězoslavně se na mně podíval stylem: Cha! Stih‘ jsem to! To už jsem se odhodlala vykročit přibližně klukovým směrem, a on prudce otočil hlavu směrem ke mně (jako šelma), měl vypoulené oči, bradu vysunutou vpřed a bojovný výraz ve tváři. Trochu jsem se ho lekla. A v žádném případě jsem se nechtěla vystavit riziku, že by si mohl myslet, že bych ho chtěla připravit o JEHO tyč, tak jsem se otočila a šla si stoupnout jinam.
Bylo to úplně bizarní. Připadala jsem si jako v té dětské hře, kde je vždy o jednu židli méně, než je hráčů. Navíc, jako kdybych se do té hry připletla úplnou náhodou. Nechtěla jsem nikomu "vyfouknout" místo, ale oni měli oba takovou radost, že ho vyfoukli mně…
Je to zvláštní, ty boje, které tu dnes potichu vedeme. Kdysi o přežití, dnes o místo na sezení. Kdysi o místo u ohně, dnes o to, kdo v obchodě první přiběhne k pokladně bez fronty. Kdysi o ženy, dnes jsem hrozbou já, v kabátku, s kabelkou a podpatky. A když už jsme při tom, těm utíkání vůbec nesluší…