Karolína Slunéčková

Bylo  jí patnáct  a  byla  věčně  rozesmátá, pořád v pohybu, kamkoliv přišla, bylo jí hned plno. Od dvanácti let trénovala klasický balet, ale ovládala výborně i step a další taneční techniky, přesto to všechno bylo málo. Její životní energie zdánlivě stále přibývalo a zdálo se, že tahle holka je prostě k neutahání. Takhle nějak se na svou žačku asi dívala její učitelka baletu, než ji pozvala k sobě, aby jí mohla blíže oslovit. Byla to právě ona, kdo viděl ten neutuchající gejzír energie, který tak strašně volal po nějakém naplnění. Byla by si moc přála vychovat z tohohle děvčete primabalerínu par excellence, ale krátký rozhovor s Karolínou ji nakonec utvrdil v tom, o čem už delší dobu uvažovala a tak jí nakonec jen řekla: „Běž někam k divadlu, běž někam na vyučenou, talent máš a tak bys ho neměla jen tak zahodit.“ Do Karolíny jakoby střelil.

Narodila se 8.dubna 1934 v Kladně, ale celé dětství strávila v Ústí nad Labem, v podkrovním pokojíku nad věčně „natřískanou“ hospodou svých rodičů. Od nejútlejšího dětství tak byl její život naplněn spoustou uvolněných lidí toužících po zábavě, veselí a odpočinku od starostí. Ve svém pokojíčku měla mimo jiné velikánský starý gramofon, spousty desek a často také kamarádek, které jí byly prvním publikem, když se převlečená do maminčiných svátečních šatů převtělovala do veselých i tragických osudů postav dětských her, které ale prožívala s nebývalou náruživostí. A najednou jí někdo dospělý, komu beze zbytku věřila ujistil, že pokud sní o divadle a stříbrném plátně není to jen běžný holčičí sebeklam, je to prý jistý budoucí úspěch.
Se vší svou mladickou energií si Karolína sbalila kufřík a zmizela na scénu dnešního Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Teprve potom, v roce 1952 byla přijata ke studiu herectví na pražské DAMU.

I Když v Českých Budějovicích prožila nádherné časy, na které velice často a ráda vzpomínala, bylo téměř jisté, že se na tuto scénu již nikdy nevrátí. Hned po škole totiž dostala angažmá ve vinohradském divadle a bez předchozího varování začala okamžitě zářit jako právě vybroušený diamant. Jejímu herectví bylo těžko uvěřit, diváci při pohledu na ni zapomínali, že je to jen herečka, která ztvárňuje něčí osud, viděli ženu a byli si jisti, že právě reálně prožívá svůj život. Její herectví postrádalo logický výpočet, bylo zcela senzitivní, intuitivní a tak přirozené jako její úsměv. Karolína čerpala z vlastního života, který prožívala s intenzitou člověka, kterému zbývá několik posledních dnů a on z nich nechce ztratit, nebo promrhat jediný malý okamžik.

V divadle, ve filmu i televizi se okamžitě a bez námahy prosadila jako nádherná a opravdová ženská s velkým erotickým nábojem, který ale nebyl naučený, nebo pečlivě vypěstovaný, on z ní jen tak mimochodem zářil a bez výběru klátil kolegy i diváky. Taková míra talentu, přirozeného štěstí a obdivu se samozřejmě musela stát terčem mnoha méně nadaných, méně šťastných a méně obdařených kolegyň. Pokud však proti ní byly nějaké intriky zacíleny, vyšuměly jako špatně vychlazený sekt. Karolína zářila, od nikoho nečekala nic zlého, pro všechny měla jen úsměv a pokud jí někdo zkřížil cestu, bez skrupulí mu okamžitě řekla všechno, co si o něm momentálně myslí, aby ho příště obdařila stejně zářivým úsměvem, který nakonec i těm největším škarohlídům musel obnažit srdce a znemožnit tak jejich další negativní ataky. Ona se o svůj úspěch nebála, protože ho nijak neplánovala. Její sen se naplnil už ve chvíli, kdy se prvně postavila na jeviště a strhla diváky. Žádný vyšší cíl, než spokojenost diváků pro ni nebyl.

Jako poměrně málokterá z úspěšných hereček prožila Karolína Slunéčková  šťastný i svůj ryze soukromý život. Je to tím nápadnější, že si po celý život vystačila s jediným manželem, kterým byl navíc také herec Rudolf Vodrážka. Porodila zdravého syna a stala se snad poněkud hektickou, ale přesto fortelní mámou. I v jejím soukromém životě z ní čišelo přirozeně krásné, ženské teplo. Jako většina žen, i Karolína se ráda parádila a ráda nakupovala zejména boty a klobouky. Jako většina žen ale také vařila a protože v roce 1968 koupila chalupu ve Lnářích na Strakonicku, přidala ke svým aktivitám později i „hrabání se v hlíně“, nebo třeba amatérskou tesařinu při opravě střechy. Zde se zase projevila podstata její ženské a erotické přitažlivosti, která jakoby neměla nejmenší souvislost s tělesnými mírami, nebo make-upem. Všichni, kdo ji osobně znali se shodují, že Karolína Slunéčková zářila v dokonalém kostýmu a s načesanými vlasy úplně stejně jako v montérkách a s šátkem po babičce na hlavě.

Její život se jevil jako nekonečná jízda na pouťové lochnesce s neustálým a nekonečným přísunem cukrové vaty. Její nejbližší okolí zaznamenalo první zaváhání a strach až v okamžiku, kdy vážně onemocněla její divadelní kolegyně paní Nina Popelíková. Vždy rozesmáté Karolíny se zmocnilo něco jako předtucha a ona se jen několika svým nejbližším duším svěřila s vlastní obavou, že i na ni čeká nějaká vážná nemoc. Domněnka, že si tímto svým strachem nemoc skutečně přivolala, zůstává na úrovni spekulací, faktem ale je, že Karolína Slunéčková svou kolegyni Ninu přežila jen o pouhý jeden rok, protože zcela neočekávaně onemocněla rakovinou plic, která měla navíc značně rychlý spád. Zemřela v pouhých devětačtyřiceti letech, dne 11.června 1983.

Teprve po její smrti spatřil světlo světa její ručně psaný deník, který obecně vnímaný optimistický obraz Karolíny Slunéčkové doplnil i o tmavší a smutné barvy. V deníku je totiž zaznamenána nejen neuvěřitelná lačnost po životě, ale také chvíle pochybností o sobě samé, o vlastních schopnostech a téměř filozofické otázky o správnosti  života, jaký Karolína žila.

Tak svět poprvé poznal, že i Karolína Slunéčková, přezdívaná Sluníčková, měla své zármutky, chmury a nejistoty a také to, že o těchto svých vlastních bolestech nikomu nereferovala proto, že byla hluboce přesvědčená o tom, že člověk má světu přinášet štěstí a radost a nikoli zármutek a žal.

Hrob české herečky Karolíny Slunéčkové  najdete v obci Lnáře, necelých 35 km ze Strakonic směrem na  Blatnou.