KAM SE ZTRÁCEJÍ MUŽI

Vždycky jsem věřila v lásku, ať už to znamená cokoli. Stejně jako lidé věří v Boha, osud, spravedlnost či pravdu, aniž by zcela přesně věděli, co za ně považovat. Osobně jsem spíše pozemnějšího založení, ve svém zcela osobním pojetí se snažím problematiku vztahů regulovat maximálně racionálním uvažováním; konec konců není už mi patnáct, abych slídila po slibných pohledech v něžných očích, milých chlapeckých úsměvech a kradla nezralým mladíkům polibky pod právě rozkvetlou lípou, což jsem jako tajný asociál stejně nikdy nedělala a až do předčasné senility dělat neplánuji. Od případných kandidátů na systematicky budovaný vztah bych s dovolením prosila adekvátní fyzický zjev, perspektivu, zázemí a přijatelný materiální komfort. Tedy, takto jsem si to představovala při pohledu na sbírku suvenýrů, z nichž většinu jsem si přála nikdy nevlastnit. Muži se mi ztratili v mlze nekonečných hádek, osobních proher, nudy a krizí a já už nechtěla nikoho hledat. Chtěla jsem, aby někdo hledal mě, nebo aby mě aspoň našel, rozfoukal těžkou mlhu kolem mojí duše a prostě tam byl. Jen tam byl, a nic víc.

Před lety jsem se zamilovala. Jsa ve věku zlodějů křehkých pohledů, panenských snů a totálního vnitřního zmatku jsem se nevinně, bláznivě a zcela nevhodně zamilovala, což byla jedna ze soukromých duševních katastrof, po které je neuklizená spoušť nejspíš dodnes.Viděli jsme se jen jednou, přibližně na půl minuty, ale kdeže stojí čas v rozměrech lásky ! Dodnes mě pomyšlení na něj naplňuje podivně hmotným smutkem a v duchu sepisuji systematický přehled psychosomatických potíží, za které ho jednou zažaluji. Zkrátka a dobře, prostě mě nechtěl a nedal si potvora říct; jenže místo standardně konstruktivního přístupu: „promiň děvenko, jsi velmi milá, ale momentálně patřím jiné, nejsi můj ideální typ, či jsem výhradně na vysoké blonďaté chlapce a nech mě bejt“, si zvolil komplexní atitudu tří japonských opiček – „nevidím, neslyším, nemluvím“ a právě tohle jsem mu neodpustila, jako člověk člověku, Mao Leonidovi.

Tehdy jsem se stáhla pryč z (ilu)zorného pole svého Jediného, provozovala průměrně obohacující vztahy, plnila vitrínku a pod polštářem o něm snila. Po dlouhých letech jsem si usmyslela považovat právě toto za svou největší chybu a v překřehkém duševním rozpoložení jsem se demokraticky rozhodla stát si za tím vším, co láska znamená. Je to přeci láska a v tajné skrýši bez světla nemůže růst a především – ani odkvést. Takže jsem se do toho opřela.

Víceméně se mi to podařilo. Zvedla jsem telefon, zavolala Jedinému a zeptala se, co říká myšlence věnovat si trochu času a zcela pohřbít (pro mě) stresující minulost. Tehdy jsem poznala pocit čerstvě méněcenného jedince, všimla si, že ráčkuje a dva dny trpěla akutním nechutenstvím. Jediný mne nešetrně ujistil, že mě nemá vůbec rád, netají se tím před nikým a určitě požírá malé děti. Náhle měla má duše před sebou nekonečný prostor pro úvahy o rovnocenných partnerech, racionalitě očekávání od aktivního vztahu a po všech těch letech iluzí, nelásky a citové prázdnoty jsem měla zřetelný dojem, že moje srdce nenávratně vyhaslo – jenže jsem se po letech opět zamilovala.

Potkali jsme se šest dní před Vánocemi, měl přezdívku podobnou jménu mého oblíbeného parfému od Gucciho, modré oči, milý úsměv a působil na mě silou deseti vodkou zapitých rohypnolů. Gucci byl velmi nedokonalý, ale o to skutečnější a životnější figura mé pracně zkreslené reality a přitom měl v sobě něco natolik magicky původního a neopakovatelného, že od té doby se neproplížil den, abych na něj nemyslela. U své druhé životní lásky jsem dramaticky pokročila do vyššího stadia – viděli jsme se dvakrát! Dle odborných výzkumů zamilovat se trvá sedm sekund. Již nedodali, co všechno je potřeba o druhém vědět. Neznám ani Gucciho adresu, ale kdesi uvnitř trpím vážnými obavami, že v rámci intervalu pozorování jeho neandrtálské spodní čelisti, cuchání vlasů, ze kterých byly cítit cigarety a ďobání do babiččina cukroví, se ona patřičná hromádka vteřin našla a zůstala. Ráno jsme jeli metrem tři stanice vstříc povinnostem. Položila jsem mu hlavu na rameno, zavřela oči a jako málokdy předtím toužila, aby se čas sebral a v rámci dočasné útěchy si vzal dovolenou a odešel kam jej srdce táhne.

Opravdu si myslím, že štěstí chodí; ode mně odešlo o dva dny později. Samozřejmě každý průměrný občan prošel svému mládí adekvátním poradenstvím ohledně citových či jiných kontaktních mezilidských vztahů a k mému dospívání patřily časopisecké zdroje s nekonečně vděčným tématem „jde mu jen o jedno?“ Nejspíš jsem měla číst pozorněji. Opět jsem zvedla sluchátko a po tentokráte velmi zřetelném NE jsem seděla na posteli, a nevěděla jsem, jestli si udělat jeho figurku z vosku, provést s ní rituální obřad voodoo nebo to prostě pustit navždy z hlavy.

Na čtvrt roku jsem se opět úspěšně ukryla pod polštář. Podivně zmatená, snažíc se uspat všechny tak zraňující city a začít opět uvažovat v racionálních dimenzích ohledně případných vztahů. Ale nejde to… když zavírám oči, vidím jeho tvář; tehdy bych intenzivně potřebovala, aby moje sny někdo vzal a přidal ke svým. Protože jsme jen dvě ztracené duše, co po léta plavou v akváriu, běhají po té staré, stále stejné zemi a já bych si strašně přála, abys tu byl…