Josephine Baker
Slavná tanečnice se zajímavým a neobyčejným osudem.
Narodila se jako Freda Josephine Carson v St. Louis ve státu Missouri 3.června, 1906. Její matka pracovala jako pradlena. Otec je brzy opustil. Po jeho odchodu se matka znovu vdala za muže, který byl sice hodný, ale věčně bez práce. A tak se malá Josephine živila jako chůva v bohatých „bílých“ rodinách. Starala se o děti, které však nikdy nesměla políbit nebo jim jinak projevit svou náklonnost. Zvykla si. Bylo to běžné.
Ve svých třinácti si pak našla práci číšnice v jedné hospodě, kde potkala muže jménem Willie Wells, za kterého se později provdala. Byli spolu však jen pár týdnů. Josephine se cítila příliš svázaná. Za svůj život byla vdaná dohromady čtyřikrát. Po Willie Wellsovi to byl Willie Baker v roce 1921, jejím třetím manželem byl Francouz Jean Lion v roce 1937 a posledním šťastným byl vedoucí francouzského orchestru Jo Bouillon, kterého si vzala v roce 1947. Ten jí pomohl vychovat dvanáct adoptivních dětí. Každé pocházelo z jiné části světa.
Svou taneční kariéru začala Josephine doprovázením kapely Jones Family Band and the Dixie Steppers, kterým pomáhala s oblékáním kostýmů. Zde pochytila pár tanečních kroků a když onemocněla některá z tanečnic, dostala Josephine šanci předvést, jaký má talent.
Opravdový úspěch zažila v Plantation klubu v NewYourku. S nimi absolvovala cestu do Paříže s představením „La Revue Negre“. Tato cesta představovala opravdový zlom v jejím životě. Pobláznila celou Francii. Přezdívali ji Černá perla, Kreolská bohyně nebo Černá bohyně. Tancovala nahá jen s trsem banánů okolo pasu. Pro Evropu to bylo něco nového. Bylo jí dvacet a Paříž ji ležela u nohou.
Začala vydělávat hodně peněz a žila přepychovým životem. Podporovala svou image tajemné dívky z džungle a obklopovala se vším, co jen trochu mohlo připomínat exotiku. Jejím domácím mazlíčkem byl například leopard, šimpanz nebo had.
V roce 1927 byla již opravdovou hvězdou. Zazářila ve dvou filmech, Zou-Zou a Princess Tam-Tam.
V roce 1936 se pokusila prorazit i v USA, ale Amerika ji přijala velice chladně. Každý její krok byl doprovázen rasistickými útoky. Lidé zde ještě nebyli připraveni, aby oslavovali černocha jako opravdovou hvězdu. Stále tu převládala nadřazenost bílých. Josephine se tedy vrátila tam, kde byl teď její domov, do Paříže.
Ve Francii v té době začala 2.světová válka a Josephine Baker vystupovala se svými představením pro vojáky a pomáhala v odboji. Pašovala tajné vzkazy nebo sloužila jako podporučík ve Women´s Auxiliary Air Force. Po válce byla francouzskou vládou oceněna medailí za pomoc v boji s nacisty.
Josephine se však stále nemohla smířit s neúspěchem, který ji potkal v USA. Byla to země, kde se narodila a chtěla Američanům ukázat, co dokázala. Všude jinde ji oslavovali jako hvězdu první velikosti a zde ji nechtěli obsloužit ani v restauraci. Rozhodla se tedy bojovat a v roce 1950 odjela znovu do Ameriky. Nic se zde však nezměnilo. Celý její pobyt byl provázen rasistickými útoky, které byly namířeny proti ní.
V té době začíná s adopcí dětí různých ras a etnik. Chce dokázat, že lidé dokáží žít spolu a vedle sebe, i když je každý z nich úplně jiný.
Pomalu se však začínají objevovat problémy i ve Francii. Těmi problémy jsou peníze. Josephine je nucena vystěhovat se ze svého zámku, který koupila pro svou početnou rodinu. Na pomoc jí přispěchala princezna Grace Kelly se svým manželem princem Rainierem. Nabídli jí k užívání vilu v Monaku a pomohli jí také k návratu na jeviště. Na sklonku svého života vystupovala v divadle Bobino v Paříži. Mezi diváky byla například Grace Kelly nebo Sophia Loren. Pár dní po premiéře dne 12.dubna 1975 Josephine Baker umírá.
V jednom interview Josephine popsala sama sebe: „Nikdy jsem nebyla opravdovým umělcem. Jen jsem lidskou bytostí, která umění miluje. Miluji a věřím v umění a v lásku k bližnímu svému. Celý svůj život jsem zasvětila této víře.“
www.cmgww.com/stars/baker/index.php
