Jiří Zonyga: Když se neuživím zpěvem, půjdu zpátky k volantu

„Především vážím sto deset kilo a měřím sto devadesát centimetrů, takže mě hned tak něco neporazí. A pak jsem přece jezdil s kamionem. Naposledy jsem v něm seděl ještě před závěrečným přenosem minulou středu, když mě v něm povozili moji kamarádi z ČSAD Břeclav. Jinak jsem s kamionem seknul těsně před nástupem do soutěže X Factor. Odjel jsem poslední štreku a naskočil do X Factoru. Od té doby jsem žádný náklad nikam nevezl. Teď je kolem mě velká euforie, a hodně lidí mi nabízí kšefty i na ježdění. Ale já chci především hrát s kapelou, vytvořit kolem sebe tým lidí, kteří se o celé vystupování budou starat. Věřím, že se mi takový tým podaří poskládat. A když se to nepovede, tak si zase sednu za volant. Jako řidič kamionu mohu začít pracovat kdykoliv,“ svěřuje se Jiří Zonyga, urostlý muž s černým šátkem na hlavě, v černé košili a s intelektuálsky vyhlížejícími dioptrickými brýlemi na očích.

Od vítězství se pořádně nevyspal

Od svého úspěchu je pořád obklopen fotografy, novináři, náhlými novými kamarády. „Moje rodina je pochopitelně nadšena, peníze vrazíme do úprav baráku. Ale neměl jsem čas si s manželkou, dcerou ani s maminkou nebo sestrou promluvit, protože mám pořád kolem sebe hejno lidí. Když mě k ránu v onen úspěšný den opustili novináři, tak jsem slavil s lidmi od kamer, světel, zvuku, s těmi, kteří se na přenosech podíleli, byli trpěliví a tři měsíce nepřetržitě pracovali, aby všechno dobře dopadlo. Přitom je nikdo nejmenoval, nepochválil, tak jsem pokládal za nutné slavit s nimi po závěrečném přenosu až do rána. A pak začal zase ten kolotoč, který určitě někdy skončí,“ vzpomíná Jiří Zonyga.