Jan Řezníček: Jsem typ, který rád přijímá výzvy
Sympatický herec Jan Řezníček je nepřehlédnutelný svým talentem, humorem i osobností. Televizní diváci ho mohou znát ze seriálu Ulice, kde hraje postavu řezníka Pavla Pelce a divadelní příznivci ho mohli vidět na scénách po celé republice.
Zdroj: Tereza StřípkováNejnověji však v rámci Shakespearovských slavností v inscenaci “Zimní pohádka” a také v autorské komedii “Hra, která se zvrtla”, která měla premiéru v pátek 13. září v Divadle Bez zábradlí. Nad jeho pracovním tempem jsem se také v našem rozhovoru podivovala nejvíce, takže logicky následovala otázka, jak nabírá síly anebo zda ho vůbec někdy napadlo dělat jinou profesi.
Prázdniny jsou za námi. Jak jsi je trávil ty?
Letošní prázdniny jsem strávil velice pracovně. V podstatě celý červenec jsem hrál na Shakespearovských slavnostech Zimní pohádku. Tam jsem poznal velice dobrou partu lidí, kteří se na inscenaci podíleli. Upřímně doufám, že se s takovou partičkou ještě někdy setkám, i když si myslím, že to asi z časových důvodů nebude úplně reálné. Ale pár let to ještě hrát spolu naštěstí budeme.
Je možné při takovém pracovním tempu vůbec odpočívat? Jak vypouštíš páru?
Volný čas v poslední době moc nemám, ale nevadí mi to. Svou profesi totiž nepovažuji za práci. V podstatě si chodím zkoušet a hrát. Je to můj největší koníček, který mne zároveň i živí a za to jsem velice rád. A když se přeci jen najde čas na to nedělat divadlo nebo netočit, tak rád cestuji. Poslední dobou se také snažím pravidelněji hrát šipky a zdokonalovat se. Je to dobrý způsob, jak se naučit soustředit se na konkrétní věc.
Už několik sezón tě televizní diváci vídají v seriálu Ulice. Jak bys zhodnotil tuto zkušenost? Přineslo ti to, krom pravidelného příjmu, i jiná pozitiva?
Natáčení seriálu Ulice je pro mne obrovská zkušenost. Je to v podstatě poprvé, kdy jsem stál před kamerou. Teď už jsem několik sezón v Ulici a počáteční stresy a absolutní neumětelství hraní před kamerou se snad vytratilo (směje se). A ještě něco mi seriál Ulice přinesl. Spoustu dobrých a zajímavých lidí. Z kolegů se dá se říct, stali přátelé. Také jsem se celkem naučil rychle se učit texty.
Rčení, že herectví je tvrdý chlebíček, je už poměrně známé. Přemýšlel jsi někdy nad jinou profesí? A jaká by to byla?
Nad jinou profesí jsem uvažoval naposledy na gymnáziu, to jsem chtěl jsem jít na medicínu. Konkrétně jsem přemýšlel o chirurgii. I z toho důvodu jsem maturoval z chemie. Naštěstí se přijímačky na umělecké školy dělají dříve, tak jsem se k tomu už tolik nepřipravoval na biologii a fyziku, která by na medicíně byla taky potřeba (smích).
Jsi typ, který přijímá výzvy anebo bereš vše tzv. na pohodu?
Myslím si, že jsem typ který přijímá výzvy, ale tak nějak na pohodu. Takže něco mezi. Celkově se nerad stresuju. To ale neznamená, že bych na věci nějakým způsobem „kašlal“.
Co tě v poslední době nejvíce překvapilo?
V poslední době mne překvapuje a neustále udivuje chování některých lidí. Ať už na poli profesním, ale hlavně na poli soukromém. Asi nechci nechci být úplně konkrétní, ale myslím si v základu, že se občas k sobě lidi nechovají jako lidi. To tedy hlavně na poli soukromém.
Na co bys pozval naše čtenářky do divadla?
V Divadle Bez zábradlí momentálně hrajeme nově “Hru, která se zvrtla”, což je sofistikovaná komedie, která je specifická tématem i humorem. Asi nejvíce se těším na reakce publika, až to budeme hrát. Čtenářky bych také pozval na hru “Čapek”, kterou hrajeme v divadle Rokoko a také na inscenace “Lámání chleba” a “Bratra spánku” do Švandova divadla. A celkově na všechnu kulturu, která se nabízí. Myslím si, že v současnosti se lidi o kulturu moc nezajímají. Je dost upozaděná a celkem mne to mrzí. Asi jsem vyznavačem spíše těch nehmotných statků…
Děkuji za rozhovor a přeji spoustu úspěchů, ať už na poli profesním či osobním.
Foto: archiv Tereza Střípková, Kristýna Junková, Viktor Kronbauer
