Jak to vidí chlap: Nechce si mě vzít ani mít další děti

Dotaz čtenářky Val:

Ahoj Tome,

objevila jsem tě teprve včera a po přečtení několika odpovědí jsem se rozhodla, že napíši i já. Je vidět, že tomu opravdu rozumíš. Je mi 37 a mému příteli 52 a máme spolu holčičku (4 roky). Je to naše malá holčička, takže se vše točí kolem ní. Partner byl 25 let ženatý a má ještě kluky 22 a 29 let. Ti k nám chodí a jsou fajn. První věc, která mi vadí, je, že se pořád a celý roky stýká s bývalou ženou. I naše holčička už ji zná velmi dobře a někdy říká, že se jí po ní stýská. Od malička ji k ní vodil. Já bych chtěla druhé dítě, ale on už se na to necítí, Připadám si dost mladá na to, abych už čekala jen na vnoučata a s dětma už končila. Chtěla jsem vždycky klasický vzor rodiny, svatba – dítě. Ale partner si mě nechce vzít, jsme spolu 5 let a nic. Ví, že chci, hodně jsme se kvůli tomu hádali, ale myslím, že si mě nevezme. Cítím se ponížená. Ani se ke mně nechová moc hezky. Přítel vydělává hodně peněz a mně teď skončila mateřská, těžce nesu to odloučení od holčičky, jsem unavená a chybí mi láska. Holčička je hodně s tatínkem, tak se cítím někdy tady navíc, hezky se o ni stará a má teď období spíše tatínka. Vůbec necítím žádnou lásku, není typ, že by se ženský dotknul… Nebo jí řekl něco hezkýho, to vůbec. Sex je v pohodě a pravidelně, ale mezitím je prázdno a chlad. Já ještě studuji na zdravotní sestřičku, tak to mi klidu taky moc nepřidá…. Strašně mi vadí, že v tom vztahu necítím žádný kompromis. Vše je podle partnera, druhé dítě nebude, svatba nebude, bývalá… Necítím, že by mu na mně záleželo. A to ani nezmiňuji, jak se ke mně někdy chová…

Děkuji

Val

Odpovídá Tomáš Erben:

Milá Valerie,

těší mě tvoje uznání a důvěra. Jsem-li někdo, jehož názory ti jsou blízké, pak zkus přijmout, že co ti napíšu, tak s tím nejlepším úmyslem. Třeba se tě to dotkne, ale to já potřebuju – „dotknout se tě”, abys trochu prozřela.

Cítím z tebe nevědomou roli oběti. Myslím, že ses s ní ztotožnila, aniž bys skutečnou obětí musela být. Možná by se proti tomu tvé ego chtělo ohradit, spíš to ale přijmi jako skvělou zprávu: tuhle roli ty totiž můžeš buď okamžitě, nebo postupně, opustit. Jinými slovy změny ve tvém nastavení, v hlavě a srdci, mohou opravit všechno, o čem píšeš. Budeš-li chtít. Čti dál.

Víš, co ti tvůj vztah přináší? Mluvíš o dobrém sexu. Chápu, že ve “vytýkacím dopise” se nebudeš rozepisovat o přednostech tvého partnera, ale když píšeš o prázdnu, chladu, rozdílných opravdu zásadních postojích, mám dojem, že nevyhnutelně stojíš před rozhodnutím, zda to takhle akceptuješ po zbytek života anebo, i s nějakým strachem z neznáma, uděláš krok vstříc svým snům. Případně počkáš, jako list ve větru, až s tím něco udělá tvůj partner. Což může a nemusí. Sám je sice o tuhle životní kapitolu už moudřejší, na druhou stranu jeho zjevně nic moc netíží. To ty potřebuješ jeho součinnost, on možná o změnu ani nestojí. Jak by ti bylo, kdyby ti řekl, že se chce rozejít? Smutek? Možná nějaký náznak naděje?

Víš, on se těžko hledá kompromis v tak zásadních životních tématech. „Dobře, když nebude druhé dítě, tak si tě aspoň vezmu?” Pokud o sňatek nestojí, o druhé dítě také ne, zřejmě přes to vlak nejede. Je totiž fakt, že v tomhle by se člověk neměl přizpůsobovat. Osobně bych sám necítil tu správnou motivaci vzít si holku, která se se mnou o sňatku hádá. I kdyby k tomu nakonec došlo, bylo by to k její vůli. Vezmu si ji, ať „neprudí”. Jestli si svou cestou došel k tomu, že už se možná, soudě dle věku synů, přirozeně připravuje na roli dědy, zase se dostáváme k těm dvěma možnostem – buď se přizpůsobíš: otázkou je, zda to relativně v pohodě překonáš, anebo toho jednou budeš litovat jako největší z chyb svého života. Doteď jsi vše přijímala a štěstí ti to nepřineslo, nemůžeš zřejmě čekat do budoucna jiný výsledek. Druhou variantou je, že půjdeš za svým snem o dům dál. To by totiž mohl být vstřícný krok nejen vůči tvému snu, ale i k tomu být opět milovaná.

Nechci se stavět do role soudce, ale pokud je v kontaktu se svou ženou, s níž má dva syny, a kterou zná od svých dvaceti let, zatímco tys mu do života přišla až v pokročilejším věku, myslím, že tvá nelibost není až tak o ní, jako o tom, že tobě ve tvém vztahu opravdu mnohé chybí. Pokud abstinuješ i po lásce dcery, zdáš se mi prostě vyprahlá. Sám mám dvouletou holčičku, která na období „tatínka” najíždí (pomaleji, než bych si přál 😊) a mou manželku to hřeje, dojímá a užívá si to.

Pokud ještě zmiňuješ své studium, aby toho nebylo málo, utvrzuje mě to v názoru, že jsi právě tím listem ve větru, který lítá tam, kam ho průvan zavane. Nejsi svého štěstí strůjcem a jen přijímáš, co se ti přihodí.

Začít tvořit svůj osud, jít naproti příjemným pocitům – ve své roli partnerky, maminky, studentky – to pro tebe je tím nejpodstatnějším. Vím, že to zní trochu jako klišé, „začít tvořit osud”. Neříkám, že na to existuje jeden univerzální návod. Kdyby ano, podělil bych se. Možná by to stálo za pár rozhovorů s lidmi, kteří tě mohou popostrčit. Abys trochu vystoupila z role oběti, ve které se nejspíš nevědomě tvé já nachází, srovnala sis priority a vytyčila, jakým směrem jít. Co prvního, klidně malicherného, bys mohla udělat, abys nad svým životem začala přebírat kontrolu? Na čem by ses mohla přesvědčit, že nezávisle na okolnostech si můžeš prožít štěstí? Jak zjistíš, že jsi pro svou dceru bezkonkurečně tou nejdůležitější pod sluncem? Co se v tobě samé musí probudit? Zasadili jsme teď spolu semínko?

Partnerství, intimita, vztah sama k sobě… Jsi trochu ztracená? Nebuď lhostejná, jde přeci o tvůj život! Prvním krokem vzhůru může být třeba to, že mi jen napíšeš… www.tomaserben.cz.

Nebo se můžeš obrátit na Tomáše přes nás, napiš mu svůj dotaz na adresu redakce@femina.cz a my mu jej předáme. A také zkus poradit Val, jak by ses na jejím místě chovala ty? Napiš nám do diskuze…