JAK PROSADIT SVOU VĚC A ZÁROVEŇ ZŮSTAT OBLÍBENÝM

Všude, v zaměstnání, v rodině i mezi přáteli a známými, platí: Ten, kdo ovládá umění diplomatického jednání, nalezne řešení, protože si vzpomene na jednu (nebo více) z následujících zásad. A ti ostatní?

1. Nadávají, argumentují nebo reagují uraženě. Zkažená nálada, která se po takovémto boji o moc objeví, zajistí, že vítěz si svého vítězství tak jako tak neužije.
2. Řídí se doporučením anglického kandidáta diplomatické zkoušky a rychle se stáhnou. Raději se vzdají svých šancí, než aby dávali v sázku sympatie a náklonnost.
3. Zkouší to jako Francouz s lichotkami a výmluvností. V některých případech se jim to možná povede. Z dlouhodobého hlediska tím ale získávají pověst pokrytců. Náklonnost se postupně promění v nedůvěru a tato taktika přestane zabírat.

Vysoká diplomacie využívá chytřejších metod. Náš student z malého města našel cestu, jak si on i ona mladá dáma mohli zachovat tvář tím, že situaci předefinoval tak, aby pozbyla své trapnosti.

Šlechtické rodiny se kdysi domnívaly, že se tato dovednost přirozeně dědí. Ten, kdo nepochází ze vznešeného rodu, se tomu nemůže naučit. To je samozřejmě stejně nesmyslné jako legenda o modré krvi. Jde pouze o přísně střeženou tradici, která vznikla, aby ospravedlnila určitá privilegia. Žádné náklady nebyly šlechtě příliš velké na to, aby umožnila svému potomstvu získávat diplomatickou dovednost již od útlého věku, prostřednictvím příkladu rodičů, domácích učitelů a elitních internátů.

Vydejte se se mnou do zákulisí! Rozptylme spolu nimbus záhadnosti a šlechtických genů! Pátral jsem pro vás po historických záznamech a poznatcích psychologů zabývajících se komunikací, kteří se snaží přijít na kloub tajemství géniů společenského styku. Při tom jsem přišel na dvě věci:

1. Ať se porozhlédneme ve kterékoliv oblasti lidského života – úspěšné diplomatické chování se řídí stále týmiž dvaceti zásadami.
2. Znalost a používání těchto zásad odlišuje úspěšné lidi od neúspěšných. Pokud jste výjimečně talentovaní a pilní, můžete se s trochou štěstí stát hvězdou, ale pokud nebudete ovládat diplomatické jednání, jímž si svou pozici upevníte, propadnete se opět velmi rychle dolů.

Finesa místo siláckých manýr

Žijeme v soutěživé společnosti. Denně se snažíme něčím vyniknout nad ostatními. Naše silné stránky – nadání, charakterové kvality, dosavadní úspěchy – jsou zásadním zdrojem sebeúcty.

Jak ale dosáhneme uznání? Prací až do úmoru? Triumfem na základě peněz, postavení a moci? Každý, kdo již má nějaké životní zkušenosti, ví, že aplikovaná metoda ostrých loktů vede až příliš často do slepé uličky. Kdo se bez ostychu dere kupředu, stává se neoblíbeným. Nevzbuzuje obdiv, ale odpor a závist. Ale přece jenom existuje východisko. Tam, kde si příliš mnoho siláků vyráží vzájemně zbraň z rukou, nastává čas odzbrojující laskavosti.

Když se podíváte do pracoven šéfů, uvidíte mnoho schopných lidí, kteří dokážou prosadit téměř cokoliv. Jsou respektováni – ale málokdy oblíbeni. Mnozí dokonce pyšně říkají, že se jich spolupracovníci bojí. Jejich podřízení se ponižují, protože mají strach, že by se jim šéf přede všemi vysmál nebo je vyhodil. Jak dobře by tito lidé pracovali, kdyby byli motivováni!

Ani v soukromém životě to nevypadá jinak. Neexistuje partnerský vztah bez bojů o moc. Někteří se často hádají o tom, kdo má rozhodující slovo – ve výchově dětí, v domácnosti, v rozhodnutích týkajících se budoucnosti, v sexuálních zálibách a tabu. Někteří své rozepře ukrývají pod demonstrativní vrstvou harmonie. Pod povrchem to vře až do té doby, kdy se zadržovaný vztek jednoho dne vybije v nějaké obrovské hádce. Jak by to bylo pěkné, kdybychom mohli hromadící se bouřkové mraky s diplomatickou elegancí zničit včas!

I v kontaktu s přáteli, úřady, prodavači nebo obtížnými příbuznými se ukazuje, že obratné a mírné jednání velmi usnadňuje život. Nejen proto, že vám ušetří mnoho zlosti a stresu, ale také proto, že vede k cíli rychleji než obviňování, zastrašování nebo volání právníkovi. Vyhýbá se všemu, co by vyvolalo obranné chování. Zkušenost nám totiž říká: Výsledek není nijak závislý na míře námahy vynaložené na tyto boje. Většina soudních řízení končí soudním vyrovnáním, z něhož obě smluvní strany vyjdou jako poražené. Vítězi jsou právníci, kteří shrábnou vysoké honoráře.

Diplomacie se vyhýbá přímé konfrontaci i používání lživých lichotek. V historii sice najdeme příklady i takového jednání, vždy je však spojeno se značným rizikem. Poskytuje totiž možnost kritiky, jíž chytrý protivník vždy využije ve svůj prospěch: útok vyjde naprázdno, jestliže místo protiútoku vyvolá pochvalu, a lichotník je vystaven zkoušce – budeš mě stále vychvalovat, i když na tebe budu vyvíjet nátlak? Umění diplomacie proto spoléhá raději na jiné strategie: nacházení tvůrčích řešení, pokusy o nové způsoby řešení konfliktů, které uvázly na mrtvém bodě, a apelování na mezilidskou pospolitost navzdory všem protikladům. Diplomacie nepovažuje vztek a kategorický odpor za cestu do slepé uličky, nýbrž za labyrint, který má zcela určitě nějaký východ.

Ukázka z knihy Umění diplomatického jednání, nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci