JAK a v čem CHODÍ MUSLIMSKÉ ŽENY PLAVAT A JAKÝ VZTAH MAJÍ S MUŽI, svými i s těmi ostatními

Ukázalo se, že se jedná o tenčí tepláčky, trička s dlouhými rukávy a bavlněný hižáb. Avšak když přišlo na to, zda s námi může jít Fejrůz na soukromou pláž za městem, dopadlo to bledě. Ptala se maminky v mé přítomnosti, a tak jsem mohla vidět na vlastní oči, jak s neuvěřitelně zdviženým obočím a vysokým hlasem reagovala: „Cožéé? Na pláž? No, to ses snad zbláznila?“ Koupání na veřejnosti zkrátka nepatřilo k něčemu, nad čím jinak benevolentní maminka byla ochotná přimhouřit oko.

„No jo, tak už dost, chalas, chalas!“ utnula to hned Fejrůz. Nechtěla to rozebírat. Nemělo cenu o tom mluvit tak dlouho, že by se to dozvěděl ještě tatínek nebo bratři, kteří se velmi rádi míchali do všeho, co se týkalo jejich mnohem spořádanějších a bohabojnějších sester.

„Ale říkala jsi, že se koupete oblečené?“ ptala jsem se Hanadi později. „Tak proč nemůžete jít s námi na pláž? Nikdo tam není, jen několik cizinců – a ti se na ženy nekoukají.“

„Ale bude tam Martin. Uviděl by nás v mokrém oblečení. A všichni by nás viděli. Musíme se koupat jen tam, kde nikdo není, a jen s rodinou,“ vysvětlila mi Hanadi prostě. Bála jsem se jí zeptat, kdy se koupala v moři naposledy. Nemyslím, že to bylo letos. Nejlepším příkladem toho, že jsem nebyla daleko od pravdy, byla její malá sestřenice.

Když jsme byly na návštěvě u Hanadiny tety, chtěla, aby se její děti se mnou bavily anglicky, a tak jsem se snažila. Hlavně jsem se její hezké urostlé dvanáctileté holčičky vyptávala na všechno možné. Takové ty klasické otázky, kterým by mohla rozumět a na které by mohla znát odpověď. Předpisově, podle učebnice odpověděla, kolik jí je let, do jaké třídy chodí, jak se jmenuje. Pak jsem se jí zeptala, co ji baví dělat, a najednou bylo ticho. Zde nastala kulturní propast. Neuvědomila jsem si, že zatímco tato otázka je relevantní v případě evropských nebo amerických dětí, tato dívka příliš velký výběr nemá. V první řadě je to dívka, a když ji kreslení nebaví a čtení také ne (již dávno převzala tuto funkci televize), moc toho už nezbývá. Nakonec si vzpomněla a podívala se po mamince, jestli jí to nebude vadit. „Baví mě plavání,“ řekla docela sebejistě. Představila jsem si velký krytý bazén, plavecký oddíl, závody v plavání. Dívka měla široká ramena a na svůj věk docela urostlou sportovní postavu. Ideální pro závodní plavání. Pak jsem si náhle uvědomila, že nejenže nevím v Aqabě o žádném bazénu, natož o jediném ženském bazénu, ale že navíc je dívce dvanáct let. Pokud dosud plave na veřejnosti, její plavání brzy skončí. „A kde plaveš?“ zeptala jsem se jí. „Žádný bazén tu není, nebo snad ano?“

„Ne, opravdu tu žádný není,“ řekla teta a podívala se na dceru: „Kde plaveš?“ Vypadala, jako kdyby ji dceřina záliba překvapila. „No přece v moři!“ vyhrkla dcera. „Ááá, v moři! No tak to ano. Chodíme na pláž, když je teplo…“ řekla teta a poté se odmlčela. Mám ovšem dojem, že tak často na pláž zase nechodí. A i tak, pokud dcera do této doby užívala výhod „bezpohlavního“ dětství, s její první menstruací to skončí. Bazén pro ženy nikdo v Aqabě postavit neplánuje. Hanadi později řekla, že ženský bazén mají v Ammánu. Ale je jasné, že tam rodina každý víkend jezdit nebude. Holčička si jednoduše musí na plavání nechat zajít chuť.

A proto na to šla Fejrůz příště od lesa. Když jsem jí místo pláže nabídla koupel v kryté vířivce hotelu Mövenpick, zatímco já se budu koupat v bazénu venkovním, a navíc s Martinem, Fejzůr měla radost a rozhodla se být chytřejší: Mamince uvedla jen vířivku pro ženy a můj doprovod. Připadala jsem si znovu jako tajný agent, když jsem zvonila u branky a Martin se přitom jako obvykle skrýval za rohem. Fejrůz mi přišla otevřít a nedokázala skrýt strach ze lži, které se dopustila. Měla jsem pocit, že je ještě bělejší než jindy: „O. K., je to dobré,“ šeptala, „maminka mi to dovolila, ale neřekly jsme to tatínkovi ani bratrům. A Fárez brzy přijde! Musíme si pospíšit!“ Byla oblečená ve svém kostýmu s kabátkem ke kolenům a na hlavě krásný hižáb. Byl bělostný, lehce průsvitný, vyšívaný bílou nití a velmi jí slušel. Fejrůz svůj výlet za několikahodinovou „svobodou“ brala opravdu vážně. Dala mi obrovskou tašku: „Tohle, prosím tě, vezmi a dělej, jako že to je tvoje. Ať Fárez neví, že něco někam nesu!“ Tašku jsem hned popadla; byla strašně těžká, plná ručníků, plavek a nejrůznějších věcí, o kterých si Fejrůz myslela, že je bude potřebovat. Pak jsme vyšly rychlým krokem na ulici, tam nás však minulo auto, ve kterém byl její bratr vracející se z práce domů na oběd.

„To byl Fárez!“ vydechla Fejrůz. Na nic jiného se nezmohla. Myslela jsem, že omdlí hrůzou. Když jsme zabočily za roh a setkaly se s Martinem, trochu se uklidnila, ale já měla dojem, že se teď budu muset celou dobu ohlížet, jestli za námi nejde – večer ji pak dlouho zpovídal. Když už jsme byly dostatečně daleko od domu, chtěla mi Fejrůz tašku vzít, ale raději jsem ji nesla dál, kdyby nás Fárez náhodou sledoval. Její hižáb za ní vlál, protože ho měla naaranžovaný nějakým novým způsobem, prý letním – omotaný jednouapůlkrát – a ještě zdůrazňoval Fejrůzinu dnešní odvahu postavit se čelem proti předsudkům a jít do sauny v zapovězeném hotelu Mövenpick. Připadala jsem si vedle ní ve své dlouhé černé abáje jako stará muslimská panna.

Čím blíže k hotelu, tím veselejší Fejrůz byla a nakonec se radovala jak malé dítě a popoháněla mě. Když jsme však vešly do šatny, začala se vylekaně kolem sebe rozhlížet: „Kde se mám převléknout?“ ptala se a velmi udiveně přitom koukala na řadu věšáků na zdi a skříňky s klíčky na druhé straně.

„Tady, tohle je šatna,“ odpověděla jsem.

„Jak tady? Může kdokoli přijít a vidět mě!“ bránila se Fejrůz „Ale tohle je ženská šatna, muži sem nechodí,“ uklidňovala jsem ji, zatímco jsem si odmotala hižáb a svlékla abáju.

„Já vím, ale já se přece nemohu jen tak svléknout před ostatními. Je to haram!“ odpověděla a divila se, že jí nerozumím. Teď mi konečně došlo, proč se pokaždé Hanadi i Fejrůz otáčely zády, když jsem si v jejich přítomnosti zkoušela nějaké oblečení a musela se přitom svléknout do spodního prádla.

„Tak víš co? Můžeš se zamknout na toaletě,“ napadlo mě a ona to udělala. Když se pak vynořila v plavkách, měla jsem co dělat, abych zachovala vážnou tvář. Měla na sobě ty nejstrašnější plavky, jaké jsem kdy viděla. Zřejmě byly „muslimské“. Jak mi vysvětlila, horní část stehen neboli rozkrok a cokoli výš až po hrudník je haram. To znamená, že by žádná žena neměla vidět tuto část těla jiné ženy, ani blízké příbuzné (nemluvě o muži, který není manžel). Její plavky proto měly nohavičky, na prsou vycpávky a celé byly ušité z neatraktivní tlusté látky, která rozhodně nepřipomínala nic, co by mohlo nosit jméno plavky. Pak hned skočila do vířivky, protože nechtěla ztratit ani minutu svého volného času.

Přišla jsem ji zkontrolovat o půl hodiny později a stále ještě seděla až po hlavu v bublající horké vodě. Její výraz na tváři zračil naprosté dosažení nirvány. Myslím, že jsem ji nikdy tak šťastnou neviděla.

Její blažený výraz zmizel dvě hodiny nato, když do šatny z nevysvětlitelného důvodu vstoupil uklízeč. Už předtím zažila šok, když přímo před jejíma očima vyšly ze sauny dvě úplně nahé staré Maďarky, ale to, že zde potká i muže, bylo na ni trochu moc. Byla už sice v nějakém oblečení, ale rozhodně ho na sobě neměla dost, o hižábu ani nemluvím. Stála teď v šatně jako solný sloup a hleděla na mne, jako kdyby se zrovna dozvěděla, že už není muslimka.

„Byl tady muž!“ sdělila mi stručně.

„To není možné, Fejrůz. Tohle jsou dámské šatny,“ říkala jsem jí. Asi se v tom jacuzi trochu přehřála.

„Ne, ne, ne! Byl tady muž! A byl tady zrovna, když jsem se převlékala! A neměla jsem na hlavě hižáb!“ Fejrůz vypočítávala všechny hříchy, které právě spáchala kvůli nějakému cizímu chlapovi. Nemohla jsem pochopit, že moji muslimskou kamarádku viděl nějaký muž bez hižábu, a navíc snad ještě polonahou. A ona tu stála ještě pořád živá: „Muž?!“ Koukala jsem na ni s otevřenou pusou.

„No, ano! Vždyť ti to říkám. Ale už odešel a my teď už také odcházíme.“

„A co budeš dělat?“ ptala jsem se jí, jako jestli se teď bude muset desetkrát pomodlit nebo snad ostříhat dohola.

„No, co můžu dělat. Nebudu dělat nic. To se nedá nic dělat. Viděl mě a odešel,“ pravila Fejrůz posílená šokovou léčbou a pak si raději omotala vlasy hižábem. „Ale nikomu to neříkej!“ přikázala mi. Těžko by ji pak maminka ještě někdy pustila. Na to, jak byly dívky vychované, mohla být opravdu pyšná, ale to, co je na jejich každodenní cestě životem potká, ovlivnit opravdu nemohly. A pak se zdá velmi logické, že je jednodušší je raději ani nikam nepouštět.

Je to jenom muž

Restaurace, kam nás Hanadi vzala na snídani, stála kousek od hotelu. Hanadi říkala, že je to nový podnik a že tam mají dobré sendviče, a vešla dovnitř první. Znovu jsem měla tu čest vidět, jak jedná s cizími muži. Nasadila tvrdý výraz a mluvila velmi úsečně a přímo. Bez úsměvu. Pak nás odvedla nahoru na terasu, kde jsme si trochu váhavě sedli k malému zaprášenému stolku se spoustou navátého listí. Hanadi se to také nelíbilo. Nic sice neříkala, ale když přišel číšník, tak ho pěkně prohnala: „Podívejte, jaký je tu nepořádek. Ukliďte to! A dejte sem tenhle stůl. Ne tenhle, támhleten!“ Když to splnil, Hanadi praví: „A teď mi řekněte, co máte!“ Číšník tedy uctivě jmenuje sendviče se sýrem a s hranolky, saláty, hamas, hamburgery a Hanadi mezitím hledí kamsi za něho do prázdna a čeká, až skončí.

Přišlo mi trochu legrační vidět, jak je tenhle chlap před touhle mrňavou osůbkou v dlouhém kabátu a s šátkem na hlavě malinký. Jak se jeho mužské teritorium, sahající na ulicích od obzoru k obzoru, kde se žena chová jako stín, volí krok, tělesné držení, rychlost chůze, pohyby rukou, intenzitu hlasu a smích podle toho, kolik je kde mužů pohromadě, jak jsou rozmístěni a jak jsou daleko, najednou scvrklo na minimum. Na ulici je muž svobodný jako divoký vlk rozmarně a nahodile trhající ovečky – podle toho, jak se která odloučí od stáda. Běda ovečce, která jde po ulici buď jen s kamarádkou, nebo sama. Ale tam, kde je více lidí najednou, kde jeden sleduje druhého, začínají jiná pravidla. Počestní muži by ženu ponižovat nenechali. Pěkně by se ozvali a dotyčného muže-vlka by tak spráskali, že by si to na několik dalších hodin rozmyslel. A tady? Najednou je tu žena Hanadi, královna, klenot a střežená pokladnice, zahalená kráska, a obyčejný muž, tak jak je v koránu psáno. Už se nic nepřekrucuje. Ulice je daleko. Muž je totiž pod dohledem Martina a svých kolegů. Bude tedy s Hanadi zacházet jako s královnou, plnit její příkazy a ona se také podle toho k němu bude chovat.

Uvědomila jsem si to a také jsem se přestala usmívat. Co bych se na něho usmívala, když je to muž! No, řekněte. A tak jsme si naporoučeli sendviče se sýrem, salát s tahínou a čaj. Když vše přinesl, Hanadi to nestačilo. „A to nemáte mátu?“ pozdvihla obočí a pak lehce vyfoukla nosem, na znamení toho, že je hrubě nespokojená, ale tento prohřešek pro tentokrát trestat nebude. Maximálně tím, že čaj prostě nevypije. A sluha se ohýbá v pase, chytá za srdce, že máta skutečně není a že je mu to moc líto. „Dobře, tak běžte,“ propouští ho žena Hanadi milostivě a chudák muž konečně odchází…

Ukázka z knihy Mužům vstup zakázán, nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci