Já jsem tady zamrzlá, ale klidně se zapojte!

A tak když udeřily mrazy, měla jsem asi jako jedna z mála opravdu radost. Jenže to bylo v pátek večer a přede mnou byl dlouhý víkend, kdy jsem nikam nemusela. Pak však přišlo pondělí a potřeba přesunovat se z bodu A do bodu B. Což o to, mé autíčko je sice už docela pamětník a malé, ale spolehlivé. Ještě nikdy mě nenechalo ve štychu, až teď.

Jako každý den jsem vyběhla z domu na poslední chvíli a po cestě k autu jsem se snažila udržet v ruce kabelku, notebook i rukavice, u toho si vázat šálu a dopínat kabát. Balancovala jsem se všemi věcmi a čapla jsem za kliku od auta. Jenže nic. Se zbytky sil a jen půlkou volné ruky jsem to zkusila znovu. Marně. Nakonec jsem zahodila všechny věci do sněhu a snažila se dostat do auta jakoukoliv cestou. Jenže všechny dveře byly zamrzlé, až na ty od kufru.

Řekla jsem si, že očistím auto a určitě to do té doby povolí. Ale auto mělo zcela jiný názor. Dveře zůstaly zavřené a nepovolily ani pod mužnou silou náhodného kolemjdoucího. Zoufale jsem kopla do kola, což mi nejen, že nepomohlo, ale navíc jsem si zničila špičku nové boty. Měla jsem toho akorát tak dost. Naházela jsem všechny věci do auta dveřmi od kufru a sama jsem se tam nasoukala taky. Pohled na mě musel být vskutku velkolepý. Ale když už jsem seděla za volantem, měla jsem ze sebe radost, jak dokonale jsem to vymyslela. Než dojedu do kanceláře, tak se auto zahřeje a já v klidu vystoupím.

Jenže….ujela jsem sotva dvě stě metrů a do cesty mi skočil nějaký chlápek. Dupla jsem na brzdu, abych ho nesrazila a pak si poklepala významně na čelo a přidala pár jadrných nadávek, za které by se nemusel stydět ani zednický přidavač (okýnko mi stáhnout nešlo, abych ho patřičně seřvala). Jenže pán se ke mně omluvně vrhnul a ťukal mi na okýnko a přitom na mě křičel (možná si myslel, že se mu bojím otevřít): „Nezlobte se , slečno..“ (Tím si u mě výrazně šplhnul, tudíž jsem byla ochotná mu naslouchat.)
„Chcípla mi přes noc baterka, potřebuju roztáhnout.“
Kývala jsem na něj vehementně hlavou, že klidně, ale nepochopil.
„Cože?! Slyšíte mě? Můžete otevřít?“ volal tak hlasitě, že ho museli slyšet i v sousední vesnici. Musela jsem jednat, než se seběhne půl ulice.
„Já jsem tady zamrzlá!“ zařvala jsem na něj přes okno. „Ale klidně se připojte.“

Chvíli na mě nechápavě koukal, ale pak uznal, že mu záchrana, i když někým vyloženě šíleným, za tu chvíli nervů stojí. Zatímco já seděla přikovaná v autě, on lítal s provazem a přes zamrzlé okno mi dával pokyny.

Když se za chvíli odpojil a přes okýnko na mě řval, že děkuje, měla jsem krásný pocit, že jsem mu pomohla. Do práce jsem dorazila s výbornou náladou. Zaparkovala na velmi rušné ulici plné lidí, aut i studentů spěchajících do školy a zaříkávala jsem autíčko, aby mě pustilo. Možná kdybych znala nějaké zaklínadlo, ale takhle se dveře ani nehnuly, navzdory tomu, že já měla rameno od marných pokusů celé modré. Nezbývalo nic jiného než vylézt tak, jak jsem tam vlezla.

Je zvláštní, jak se dokáže ruch ulice během jediné minuty zastavit téměř dokonale. Najednou nikdo nikam nespěchal, nikdo nemusel do práce, ani do školy, dokonce i auta si nechala přeskočit raději znovu červenou na semaforu, jen aby si tu podívanou jejich posádky mohly náležitě užít. Ono pohled na holku, jak se škrábe v minisukni z auta kufrem musel být fakt pro bohy.

No, nejsem si úplně jistá, jestli mám zimu ještě vůbec ráda. 🙂