Inspiraci beru ze života, říká spisovatelka a lektorka tvůrčího psaní Alžběta Bublanová

Splnila si sen a vydává knihy. Jak se ale v naší české kotlině žije těm, co se rozhodnou věnovat psaní a co je doopravdy živí? Alžběta nám prozradila, jaké to je psát, vydávat a jestli se tvůrčí činnost vůbec vyplatí.

Bestseller? Na ten si ještě musím počkat

Za svou prvotinu získala v roce 2012 cenu Máchova růže od Akademie literatury české. Námět čerpala ze svého života a z lidí okolo. Povídková sbírka „Čtyři stěny“ je o obyčejných lidech, kteří řeší běžné starosti, ale o kterých se mnoho nemluví. Podobné téma se objevilo i v románu „V Tichu“ vydaném v roce 2015, kde si vzala na paškál dospívající dívku, která se utápí v beznaději. Předloni jí vyšla sbírka povídek Odraz ode dna a letos se chystá vydání románu „Barák“. A kde bere Alžběta inspiraci? „Nepíši úplně podle pravdy, to ani nejde, tedy pokud nepíšete například něčí biografii. Je to směs toho, co jsem prožila, co prožili ostatní a zbytek si domyslím,“ vysvětluje Alžběta. Nápad napsat román „Barák“ dostala v kuchyni, když se dívala z okna na společný dvůr činžovního domu, kde bydlí. Přemýšlela o tom, že pod jednou střechou žijí lidé, kteří se denně potkávají, myslí si, že o tom druhém ví všechno, a přitom nevědí nic. Nicméně psaní knih je pro ni pořád jen koníček. „To víte, že si přeji napsat bestseller, ale holt se ještě nezadařilo. Ale pro peníze nepíši, ten pocit, když v ruce držíte svou knihu, je stejně k nezaplacení,“ směje se.

Učit psát druhé ji obohacuje

To, že bude učit tvůrčí psaní, se rozhodla na mateřské, aby měla menší přivýdělek. Baví ji to. „Je to zajímavá práce, protože hodnotím cizí texty, ale konstruktivně, hledám to, v čem je ten dotyčný dobrý a na čem má ještě zapracovat. Kromě toho se obohacuji i já, mí studenti mě inspirují. Přeci jen má člověk tendenci zůstávat ve své škatulce a číst dokola ty samé autory a žánry, takhle jsem nucena rozšiřovat si obzory,“ přiznává. Tvůrčí psaní učí jednak v rámci projektu Kurzy z obýváku a také v akreditovaném kurzu pořádaném Centrem pro kulturní a sociální studie, kde vlastně učí učitele základních a středních škol, kteří mohou její techniky uplatňovat při výuce slohu.

Sen č. 2 – mít vlastní časopis

Tvůrčí psaní ale není to jediné, čím se maminka tříleté holčičky zabývá. Přes rok vydává svůj vlastní časopis lokálního charakteru s názvem Náměsíčník, kterým mapuje dění na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. „Jednou v létě jsem seděla na „Jiřáku“ a sledovala, jak se mění, jak se otevírají další kavárny, jak lidé chodí na farmářské trhy, u „Antonína“ si koupí chleba, v kavárně si dají kafe a pak si sednou na lavičku před kostel. Potkávají se, znají se a podstatě si tady žijí v takovém malém městečku ve městě,“ objasňuje svůj nápad psát o této lokalitě.

Učí se za pochodu

Po nějaké době se časopis začal tisknout v nákladu tisíc kusů, které Alžběta roznáší po kavárnách, salonech a dalších veřejných místech jako je například knihovna.  I když je náročné časopis financovat, žije jen z inzercí, které si Alžběta shání sama, nehodlá se vzdát a věří, že bude v Náměsíčníku pokračovat. „Je to velké sousto, nejen udržet časopis pohromadě, ohlídat, aby vše vyšlo tak, jak má, ale ještě myslet na to, aby mě to finančně nepoložilo. Učím se za pochodu,“ přiznala. To, že bude jednou vydávat svůj časopis, by ji před několika lety vůbec nenapadlo. „Spadla jsem do toho rovnýma nohama, o vydávání jsem toho moc nevěděla. I když člověk vše stokrát kontroluje, vždy se něco pokazí, ale beru to tak, že další číslo bude lepší než to předešlé,“ svěřila se.

Rychlý dotazník pro Alžbětu

Odkdy jste začala psát?

Psát jsem začala v osmnácti letech, kdy jsem se rozhodovala, na jakou školu půjdu. Táhlo mě to k filmu a hlásila jsem se na scenáristiku. Byla jsem naivní, v životě jsem žádný scénář ještě nepsala, ani k půlminutovému filmu. Nevěděla jsem, že FAMU bere už ostřílené tvůrce, kteří alespoň něco málo mají za sebou, a kteří se na tu FAMU hlásí už poněkolikáté. No ale každopádně součástí prvního kola bylo napsání tří povídek. A tak jsem je napsala. A můj táta, poté, co přišlo oznámení, že jsem se do druhého kola nedostala, navrhl, abych tedy zkusila Literární akademii Josefa Škvoreckého. Když tedy píši ty povídky. A bylo.

Čtete ráda knížky? Jaký žánr?

Jo, čtu pořád. A téměř všechno. Mám ráda psychologické romány. Co tedy nemusím, tak to je fantasy. Potřebuji tam cítit reálnost. Tak třeba v knihách od Jaroslava Rudiše, to je můj oblíbenec, tak tam to reálno přímo číší.

Kde se vám nejlépe píše? A kde vám nejvíc přicházejí nápady?

Chodím do kavárny. Mám svou oblíbenou kousek od domova. Nápady můžou přijít kdekoli, ale co mám vyzkoušené, tak je to hlavně tehdy, když se zastavíte, třeba jste na dovolené, vylezete z bazénu a je to tam.

Nenapadlo vás ke svým knihám napsat třeba také scénář?

Napadlo. A už jsem se o to pokoušela. Pustila jsem se do psaní scénáře knihy V Tichu, ale pak jsem se do toho zamotala a pokusů zanechala. Film je prostě jiný než literatura, a musela bych ten příběh trochu poupravit, a tak jsem to zatím vzdala.

Co děláte, když zrovna nepíšete ani neučíte?

Mám malou dceru, tak jsem s ní. Nebo odpočívám, a já, když odpočívám, tak spím. Na aktivní odpočinek nejsem moc stavěná. Ale začala jsem před nedávnem chodit cvičit do posilovny, kam mě vyhnala bolest zad.

Co říkáte na to, že se u nás spisovatel nemůže uživit?

No, že to člověka nutí na sobě neustále pracovat. Vím, že jsme malý trh, a samozřejmě, že bych brala to, kdybych se mohla věnovat jen psaní románů, na druhou stranu jsem nucena do toho dělat i jiné věci. Ale třeba takový Patrik Hartl se uživí, ne? Chci tím říct, že on může být tou motivací a důkazem toho, že to tedy jde, jen přijít na to jak.

Děkuju moc za rozhovor a přeju hodně úspěchů v psaní a další tvorbě. A pro tebe máme prima zprávu. O knihu V tichu si spolu s námi budeš moci příští týden zasoutěžit. Tak si nenech soutěž ujít. 

Foto: Alžběta Bublanová