HANTULKOVÁ NÁPLAST NA SRDÍČKO Životní strasti i radosti autora námořnické kuchařky…

Je mi tak trochu líto našich vojáků, kteří jsou vysíláni na zahraniční mise, když slyším, že po půl roce odloučení jejich drahé polovičky nevydrží a najdou si náhradu. Nevím, co by si asi počaly, kdyby dostaly dopis, že jim manžel nemůže přijet domů, protože za něj není náhrada. U nás, námořníků, to bylo zcela běžné. Přišel telegram, že se naloďuji tam a tam, doprava vlakem, či letadlem a sbohem rodino. A tak bych rád zdůraznil to, co málokdo nepoznal… Odloučení od domova, od rodiny, daleko ve světě bez mobilu, bez internetu, pouze na morzeově abecedě. Tak, milé dámy, takhle na tom byla moje manželka. Mladé děvče, kolem plno kamarádů a ona sama, pouze s mými rodiči. Nedovedete si představit ty dopisy plné slz, když jsem jí psal, že se domů nedostanu dříve, než za 15 – slovy patnáct měsíců. No, s povzdechem musím říci, že to vše máme za sebou a že těch devět let na moři již je jenom naší třicetiletou vzpomínkou. Nemusím se vám snad ani přiznávat, že jedině my – námořníci víme, co je to vážit si domova. Mít kolem sebe svou rodinu, svoji zahradu, les, no prostě to, o čem se mi každodenně zdálo. A přesto jsem občas vyslechl výčitky své manželky, jaké nechalo moje odloučení od rodiny následky na mých dětech. Víte, léta přibývají a člověk rekapituluje. Já říkám: „že děti nám stárnou“. Tak jsem se snažil, alespoň jim vše vynahradit tím, čemu se říká teplo domova. Tu lásku jsem však bohužel dal až té poslední dceři. Jsme bezva rodina a moje manželka vládla pevnou rukou. Až jednou …Začalo to bolestí pod pravým prsem. Potom diagnózou a operací. Seběhlo se to tak strašně rychle, že jsme se na to ani nestačili pořádně připravit. A moje manželka, moje všechno, byla po chirurgickém zákroku. Prý rakovina prsu. Bože můj, proč sis zrovna nevybral někoho jiného? Proč moje holka, která si toho se mnou užila až moc? A pak přišla chemoterapie. První druhá, třetí, -šestá. A moje nejstarší dcera byla v jiném stavu a čekala miminko. Druhá byla na stáži ve Francii a ta poslední chudák jenom poplakávala. Po chemoterapii se zdálo, že se vše zklidnilo. Ale opak byl pravdou. Psychický stav se mé manželce zhoršil natolik, že nás přestala poznávat. Denně jsem se modlil a prosil Boha, tak jako na lodi – když jsme byli v té největší bouři, aby mé Marušce pomohl. Obdivoval jsem svoji nejstarší dceru, jak se před svým porodem stará o maminku, a zároveň se bál, aby vše nezanechalo následky na miminku. A miminko přišlo. Přinesl ho totiž čáp – 12.března, na sv. Řehoře, když přilétl přes moře. Byl to kluk – můj vnuk, můj první vnuk! A protože je Hanků po tátovi, začal jsem mu říkat „Hantulka“. Nedovedete si však představit, co to udělalo s mojí manželkou. Najednou se jí rozjasnily oči a nic na světě jí neudělalo větší radost než to, že byla babičkou. Začala vařit, radit, do všeho se plést. Zkrátka “Hantulková náplast na srdíčko“ začala působit. No a co říci na závěr? Nejen mojí milované Marušce, ale všem, kdo potřebují takovouto náplast, přeji hodně lásky. A těm ostatním také hodně zdraví, štěstí a teplý domov. Váš Jan Hájek, námořník, hoteliér, prodavač klenotů, pastorační asistent církve československé husitské a věčný student.—iFemina panu Hájkovi děkuje za propůjčení cestopisných příběhů a gurmánských receptů, které po několik měsíců pravidelně představovala svým věrným čtenářkám. Mnoho štěstí, zdraví a lásky po mnoho skokojených let.—(foto: Naše dětátko.cz – archiv)