Frances McDormand: Pracující matka s Oscarem

Na různé ceremoniály tak vyráží s manželem docela často a baví jí to. „Je to filmová společenská sezóna, čas, kdy všichni slaví, že v tomhle byznyse pracují. Pro nás to je zajímavé, protože tam nebydlíme,“ říká. Tam myslí v Hollywoodu, doma je pro ni, jejího muže a jejich skoro dospělého syna, adoptovaného z Paraguye, New York.

Frances má navíc titul z univerzity v Yale a dost inteligence, zkušeností a sebejistoty, aby pozlátku lesklých cen lehko nepodléhala. „Po dvaceti letech už mám nadhled. Ceny jsou dobré pro filmy. Ale nejsou tím důvodem, proč vám dávají práci. Jiná práce vám zajistí práci. To je moje protestantská etika.“

Takový světonázor získala v rodina pastora a zdravotní sestry, kanadského páru, který si adoptoval ji i její dva sourozence. Protože pan McDormand se zaměřoval na obnovování kongregací, hodně se v dětství stěhovala. Vystřídala maloměsta v Illinois, Georgii, Kentucky, a Tennessee, než se rodina usadila u Pittsburghu, když bylo Frances osm let. Střední školu dokončila v roce 1976, po absolvování dramatu na Yale se přestěhovala do New Yorku, aby se stala herečkou. Už druhá role, kterou dostala, byla hlavní, v debutu bratři Coenů Zbytečná krutost.

Od té doby se Frances nijak netají s tím, že spí s režisérem, který ji často obsazuje, Joela Coena si hned v roce 1984 vzala a žije s ním i dneska, když už je z něj miláček filmové scény oceněný čtyřmi Oscary. S dílem dua Coenů si ji publikum identifikuje nejvíc, ostatně právě za jejich Fargo, kde hrála těhotnou obyčejně slušnou policistku vyšetřující krvavý případ únosu, získala svého Oscara.

McDormand ale není výhradním majetkem svých příbuzných a spolupracuje i s řadou dalších zajímavých režisérů, jako nyní s Wesem Andersenem na jeho okouzlující komedii Až vyjde měsíc. Další oscarové nominace má za Hořící Mississippi, Na pokraji slávy a Její případ. Ještě lepší role jí nabízí divadlo, kde se jí taky daří, jak dokazuje cena Tony.

Za hvězdu se ovšem nepovažuje. Vypadá přece obyčejně, taky hraje docela obyčejné postavy. „Není na nich nic záhadného nebo odpuzujícího. Nikdy jsem nehrála psychotickou vražedkyni, i když bych ráda,“ uvedla. Nejspíš i proto se ráda chopila příležitosti si jednu vyšinout postavu aspoň nadabovat, posedlou monackou policistku, která v třetím Madagaskaru honí zvířecí hrdiny.

Když ale není hvězda, není ani zajímavá pro bulvár, který ji nechává v klidu žít svůj relativní normální život ženy, kterou všichni uznávají jako profesionálku, ale nikdo o ní moc vlastně neví.