Exkluzivně pro vás: Barvy lásky – Ztracená

Návštěva Říma? Pro mladou Britku Sophii Conroyovou je to něco výjimečného. Ale nikdy by nevěřila, co na ni v tomto věčném městě čeká. Setkání s hříšně atraktivním profesorem umění Matteem Bertanim jí naprosto změní život a odhalí nové dimenze rozkoše. Sophie se brzy beznadějně ztrácí ve svých pocitech – a ignoruje veškerá varování. I přes spalující vášeň, která se mezi nimi rozhořela, jí Matt stále odolává. A Sophie si uvědomí, že jeho srdce nezíská zadarmo…

Již třetí díl této skvělé série vychází v polovině května, ale my jsme pro vás získali exkluzivní ukázku již dnes.

Ukázka:

S kimonem v ruce si bezvládně sednu na postel, hledím na temně modrou lesklou látku, jako kdyby mi mohla prozradit, jestli dělám správnou věc. Možná má Matteo pravdu a já jsem si ukousla velké sousto – v každém směru?

Pak ale zaplaším tu nejistotu, která zůstala po mém rozhořčení, a vstanu. Už jsem se do něčeho pustila, takže se ani omylem nedám na ústup.

Se svíravým pocitem v žaludku, který se mi přenáší až do podbřišku, vyklouznu z balerínek a přetáhnu si šaty přes hlavu. Hned za šaty následuje světle modrá podprsenka s krajkovým lemem a kalhotky v podobném provedení – co se týče spodního prádla, vždycky podlehnu, i když normálně nakupuju s pečlivým rozmyslem. Potom proběhnu kolem velkého zrcadla, které visí na stěně vedle skříně, do koupelny zařízené stejně vybraně jako zbytek domu.

V rychlosti se osprchuju a samým vzrušením se mi chvějí ruce. Vypůjčím si luxusní kosmetiku, která tam je – Matteo měl pravdu, když říkal, že je tady všechno, co člověk potřebuje. Radši ale nemyslím na to, proč tu tyhle všechny věci jsou a kdo je jindy používá. Pak se cítím čistá a osvěžená a ve stavu postavit se před zrcadlo, takže se vrátím vedle do pokoje.

Ruce se mi přesto stále chvějí, když si upravuju vlasy, a můj hrudník se prudce zvedá a klesá, zatímco si kriticky měřím svoje tělo.

Bude to už věčnost, co jsem naposledy stála nahá před zrcadlem. A dělala jsem to vůbec někdy? V poslední době rozhodně ne, to vím jistě. Dřív nebylo nikdy důležité, jak vypadám bez šatů, pomyslím si.

Teď ale ano, a já se snažím posoudit se pokud možno objektivně.

Jsem štíhlá, ale ne tak, že bych na sobě neměla nic zaobleného. Moje boky přinášejí do těch přímek trochu vzruchu. Pleť mám světlou, skoro bílou, a tvoří zajímavý kontrast k černým vlasům, které mi sahají přes ramena, což je docela hezké.

Obálka 2. dílu s názvem Obnažená

A moje prsa jsou taky v pořádku. Ne moc velká ani malá, prostě normální. Vezmu je do dlaní a potěžkám je, jen tak bez přemýšlení, cítím, jak tuhé mám bradavky, asi proto, že jsem tak rozrušená. Vzrušuje mě se jich dotýkat, a najednou si začnu představovat, že za mnou stojí Matteo a že to jsou jeho ruce, které mě hladí. Při výjevech, které to vyvolá v mojí hlavě, mě polije horko a já cítím jeho rty na svém krku, jeho žár na svých zádech…

Zaklepání na dveře mě vytrhne z bdělého snění. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, a popadnu kimono. Je široké a má spoustu látky, do níž můžu skrýt svou nahotu, kterou si najednou uvědomuju až příliš silně, a s povděkem do něj vklouznu, pevně utáhnu opasek.

„Sophie?“ Matteův hlas je už trochu netrpělivý, ale já se přesto ještě chvilku vydýchávám, než odpovím.

„Pojď dál!“ zavolám a o vteřinu později stojí v pokoji s talířem v ruce.

Taky se převlékl a já ho poprvé vidím ležérně oblečeného. Má na sobě džíny, které ovšem taky po čertech vypadají jako šité na míru, jak perfektně sedí na jeho štíhlých bocích, a tmavě modré tričko s krátkými rukávy, pod nímž se doslova impozantně rýsuje jeho svalnatá hruď. K tomu ty světlé vlasy spadající do čela – není divu, že se člověk na toho muže nedokáže vynadívat. Zase mě k němu všechno táhne a já v duchu zaúpím, zatímco navenek se na něj váhavě usmívám.

„Přišli už studenti?“ Slyšela jsem za tu dobu několikrát jakýsi gong s příjemným zvukem, takže předpokládám, že už někdo dorazil.

„První už jsou tady,“ potvrdí Matteo. „Máš ještě čas trochu se posilnit.“ Podává mi talíř, na němž leží lákavé panini s rajčaty a rukolou. S povděkem ho přijmu, protože už mám opravdu hlad.

Matteo zůstane chvilku stát a zkoumá pohledem moje tělo, jako kdyby si stále ještě nebyl jistý, co si má o mně jako o modelce myslet. Pak se ale otočí a odchází a já se pustím do jídla, abych rozptýlila rostoucí nervozitu.

Neuplyne moc času, jenom pár minut, a vrátí se pro mě. Mlčky jdeme přes obývací pokoj zpátky ke schodům a nahoru.

U dveří ateliéru se zastavíme. Jsou za nimi slyšet hlasy. Lidé, kteří tam čekají, si povídají a smějí se a já cítím, jak se mi stahuje žaludek. Teď už je to vážné, pomyslím si a naslouchám svému instinktu, jestli to s tím sezením modelem myslím opravdu vážně. Nicméně jediné, co mě vyvádí z klidu, je přítomnost toho muže vedle mě, který si mě zase se sotva patrným úsměvem měří.

„Připravená?“ Matteo má ruku na klice a já přikývnu, i když nemám tušení, jestli jsem opravdu připravená. To už ovšem nehraje žádnou roli, protože je stejně pozdě, on v příští vteřině otevírá dveře.

Tentokrát netrvá na tom, že mě nechá vstoupit první, za což jsem mu vděčná, protože takhle ho můžu jednoduše následovat do místnosti, v níž teď panuje ticho. Hovor studentů utichl a všechny oči se otočí na nás a já z toho mám sucho v krku.

Matteo jde k čelní stěně ateliéru a naznačí mi, že se mám posadit na gauč, zatímco se sám otočí ke studentům, kteří na něj nedočkavě hledí.

Obálka 1.dílu s názvem Nespoutaná

Je tam pět mladých mužů a šest dívek. Sedí na stoličkách u stojanů – je jich jedenáct, ne deset, uvědomím si s podivem, když s rozbušeným srdcem čekám na gauči. Vnímám podrobnosti – vousy jednoho studenta, který vypadá starší než ostatní, nebo že jedna z dívek má extrémně krátké šortky. V podstatě jsou pro mě stejně anonymní, cizí lidé, které jsem nikdy nepotkala, a představa, že před nimi budu sedět nahá, je stejně znepokojující jako opojná.

Pohledy studentů se však upírají především na Mattea, který je vítá na druhém setkání a představuje mě. Když vysvětlí, že jsem na poslední chvíli zaskočila, zatleskají mi a skoro všichni se na mě usmívají. Jenom černovlasá dívka, která z nich bude zřejmě nejmladší, si mě prohlíží pozorně, až skoro kriticky. Způsob, jakým se na mě dívá, je mi poněkud nepříjemný, a jsem ráda, když věnuje pozornost zase Matteovi, který vysvětluje, co přesně se od nich dnes očekává. Mají vytvořit kresbu a nedbat při ní za každou cenu na správné proporce, ale soustředit se na výraz, na pocit, který je obrazem předáván.

„Myslete na to, o čem jsme mluvili minulou hodinu,“ připomíná jim. „Proto jste tady: abyste se naučili víc o fascinaci, kterou nám umění působí – o tom, co spočívá v jeho jádru. Tuto magii musíte poznat sami. Není nic horšího než dokonalý obraz, který zobrazuje vše, ale nic nevyvolává. Ukažte mi tedy, co vidíte, a pojmenujte to.“

Zvedne ruku mým směrem, gesto, kterým mě vybízí, abych přišla k němu. S bušícím srdcem poslechnu. Je to zřejmě zároveň i znamení pro studenty, aby se připravili, protože se ozve tlumená směsice hlasů a všichni si srovnávají místa, bloky a tužky. V místnosti je cítit napětí, které se přenáší i na mě, a moje ruka se už zase chvěje, když ji vkládám do Matteovy.

Pak se naše pohledy setkají a já na okamžik zapomínám, že je tu ještě někdo další, cítím jenom žár jeho doteku a ten pocit, který začíná hluboko v mém podbřišku a šíří se jako blesk všemi směry, zatímco mě Matteo vede ke stolu s bílou plastovou deskou.

Stůl už není přesně na místě, kde stál prve. Matteo ho posunul blíž ke gauči, ale jenom natolik, aby bylo možné seskupit se kolem něj se stojany a stoličkami. Kromě toho na něm taky spočívá cosi jako tlustá žíněnka přivázaná rohy k nohám stolu, a mně je jasné, že tohle je moje místo. Tady mám sedět, aby na mě všichni dobře viděli.

Tak co říkáte? Také se stejně jako my nemůžete dočkat až kniha vyjde? Doplníme jen, že ji na knižní pulty vydává nakladatelství Moba a že jde o knižní bestseller.