Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem – 9.díl

Už celé hodiny jsme se s Kamilou snažily z Kláry dostat alespoň nějakou kloudnou informaci. Stále dokola jen mlela jako kolovrátek, že se příšerně bojí, že neví, co má dělat a přitom se klepala jako drahý pes. Vypila už tři kafe, vykouřila asi deset cigaret a ruce se jí stále třásly tak, že v nich pořádně neudržela hrneček.

„Tak už to vysyp,“ pobízela jsem jí a přitom jsem nervózně pokukovala po hodinkách, doufajíc, že si toho Klára nevšimne. Už před hodinou jsem měla být na schůzce s Mikem. Kvůli hysterické Kláře, která mi navíc krade muže mých snů, propásnu rande!

„Musím za chvíli letět, mám obchodní schůzku.“ Lhala jsem, jako když tiskne, aniž bych se u toho začervenala. „Takže buď spusť, nebo nevím, jak ti pomoci.“

„Když já se bojím ti to říct,“ vzlykla Klára a žalostný pohled, který na mě vrhla, by odzbrojil nejspíš i nejhoršího teroristu nejtěžšího kalibru.

Vzdychla jsem a vyměnila jsem si pohled s Kamilou. To je fakt super situace, hrozně se bojí, hrozně chce pomoct, ale nemůže mi to říct. Uááá. Chtělo se mi křičet a hysterčit, ale od toho tady už byla Klára.

„Tak mi řekni, jak ti můžu pomoct?“ zkusila jsem to s hlasem, z něhož med jen odkapával.

„Schovej mě,“ vydechla a já se málem udávila žvýkačkou.

„Cože?!?!“ vyhrkla jsem současně s Kamilou šokovaně.

„Schovej mě,“ zopakovala prosebně. „Potřebuju na chvilku zmizet z Michaelova dosahu. Něco se kolem něho děje a je to nebezpečné. On se denně s někým hádá po telefonu, mluví hrozně nesouvisle, povídal něco o amuletu, o nějaké Bulharce, která má kouzelný amulet, o tom, že mě musí hlídat, dokonce zná i tebe, i když možná je to jen shoda jmen, ale mluvil o nějaké Tereze, která podle všeho může být jeho zkáza a on jí musí zničit….“ Chrlila ze sebe slova tak rychle, že jsem musela pořádně špicovat uši, abych jí vůbec rozuměla.

„…..Já se bojím, že to jsi ty, že tě chce zabít a mě s tebou!“ vyhrkla nakonec a znovu se rozplakala.

„Počkej, počkej, hezky pomalu a srozumitelně, proč by tě chtěl zabít?“

„Já nevííííím, připadá mi to, jako by o mně věděl úplně všechno, snad i to, s kým jsem se kamarádila v první třídě.“ Kvílela a mě to v hlavě šrotovalo na plné obrátky. Z přemýšlení mě vytrhlo pípnutí smsky. Při tom najednou příliš hlasitém a nečekaném zvuku, jsme s sebou trhly všechny tři.

OMLOUVÁM SE, MUSÍM URGENTNĚ ODJET NA SLUŽEBNÍ CESTU DO BULHARSKA. OZVU SE, JAKMILE DORAZÍM.

Text zprávy jsem si musela přečíst ještě několikrát, než jsem byla schopná slova.

„Koho jsi říkala, že Michael hledá? Bulharku?“ zeptala jsem se Kláry.

„Jo, nějakou starou ženskou z Bulharska. Mlel nějaké nesmysly o amuletu, kouzlech a co já vím…přišlo mi, jakoby přišel o rozum. Holky,“ napadlo jí najednou. „Možná je to schizofrenní maniak, který utekl z nějaké léčebny.“

„Nemysli hned na nejhorší,“ ušklíbla se Kamila, ale pohled, který na mě vrhla, mluvil za vše. Začala jsem jednat.

„Se mnou zůstat nemůžeš, jestli jde Michael i po mně, pak se mnou nejsi v bezpečí. Kamilo, prosím tě, můžeš mi objednat letenku, nejbližší let do Bulharska? A zavolej do penzionu u Rytíře, číslo je na zadní straně kalendáře a zamluv tam Kláře pokoj pod cizím jménem.“

Rozdávala jsem pokyny a přitom jsem si pakovala v kanceláři nezbytné věci.

„Letí ti to za hodinu, ty máš pokoj zamluvený, taxík tě vyzvedne za pět minut.“ Vychrlila na nás Kamila za necelých pět minut.

„Letíš do Bulharska? Co tam budeš dělat?“ strachovala se Klára.

„Mám tam rodinu, vzpomínáš?“ O tom, že mám podezření, že onou tajemnou dámou s amuletem by mohla být Josefína, jsem takticky pomlčela. Nebylo nutné, aby zrovna milenka člověka, který se jí chystal zabít, věděla cokoliv navíc. Jedno bylo jisté. Jestli je to opravdu Josefína a Mike je na cestě do Bulharska, pak jí hrozí skutečně nebezpečí.

S úlevou jsem předala Kláru starostlivému taxikáři, kterému jsem zaplatila i za to, aby Kláru doprovodil až do jejího hotelového pokoje a vydala se s Kamilou v závěsu k domovu.

„Neříkej mi, že je to tak, jak si myslím,“ syčela na mě a snažila se srovnat se mnou krok.

„Dobře, neříkám,“ pokrčila jsem rameny.

„Je to nebezpečný tam letět, zbláznila ses?“ Rozčilovala se.

„Nezbláznila. Jestli má Klára pravdu, pak je Josefína v nebezpečí a já taky. Na, čti!“ podala jsem jí telefon, aby si přečetla Mikovu smsku.

„Je tam a ty tam letíš? Ty jsi snad úplně zešílela!“

„Musím. Josefína je jediná rodina, která mi zbyla. Jestli se mám o sobě něco dozvědět, pak to ví jen ona.“

„Je to bláznivá stará čarodějnice,“ zlobila se Klára.

„Právě proto,“ odsekla jsem a další hodinu jsem se její výjevy, kterými mě častovala, snažila ignorovat. Teprve v letadle, které se vzneslo nad setmělou Prahu, jsem si dovolila popustit uzdu i svým emocím. Nekontrolovatelně jsem se roztřásla. Hlavou mi běžely ty nejčernější scénáře. Věděla jsem, že nemám času nazbyt. Mike měl přede mnou náskok a rozhodně žádnou nevýhodu. Věděl přesně, kde Josefínu hledat a věděl, kde hledat mě. Jediné, s čím nepočítal, je to, že já všechno vím. Jenže v danou chvíli, kdy měl několikahodinový náskok, mi tohle malé vítězství bylo jaksi k ničemu. Mohla jsem buď hysterčit a popohánět letadlo sílou myšlenek kupředu, nebo se pokusit tu chvíli, co poletím, využít k odpočinku. Věděla jsem, že sílu budu potřebovat.

K domku Josefíny jsem se dostala až hodně nad ránem, v dálce na východě svítalo. Domek působil klidně, všude byla tma a nevypadalo to, že by byl někdo vzhůru. Můj původní plán, kterak vpadnu dovnitř a Mika překvapím ve chvíli, kdy se bude snažit Josefíně ublížit, vzal hodně rychle za své. Vypadá to, že jsem se sem přeci jen dostala dřív. Ze závěsného květináče nad dveřmi jsem vylovila starý klíč a zasunula ho do zámku. Zámek neslyšně povolil a já vstoupila do tiché tmavé chodby. Opatrně jsem za sebou zavřela dveře a potmě jsem se šmátrala ke kuchyni. Zpod kuchyňských dveří vycházelo matné světlo. Někdo tam byl. Potichu jsem sáhla na kliku, když v tom mě něčí ruka pevně objala kolem pasu a odtáhla pryč, zatímco druhá ruka mi zacpala pusu, abych nemohla křičet. Zmítala jsem se ve snaze se dostat pryč, ale ruce byly příliš silné, příliš svalnaté. V hlavě mi hučelo, přemýšlela jsem, jestli jsem padla do rukou Michaelovi přímo, nebo jeho poskokovi, který mě má sprovodit ze světa. V duchu jsem dávala za pravdu Kamile. Neměla jsem sem jezdit. Když už to má být, rozhodně mu to nehodlám zjednodušit. Začala jsem ho kopat do holení, jen můj únosce bolestivě usykával. Přesto sevření nepovolil a dál mě vláčel po schodech nahoru. Zvláštní je, že Josefína nic neslyšela. Jediné možné vysvětlení bylo, že už jí ublížil. Josefína měla spánek lehký jako vánek.

Když se se mnou můj únosce konečně dostal do prvního patra, neomylně zamířil do mého pokoje. Strčil mě dovnitř a zamknul za námi na klíč.

„Nekřič,“ zašeptal naléhavě. „Hlavně, prosím tě nekřič.“

Vytřeštila jsem na něj oči.

„Miku? Co tady děláš?“ Věděla jsem to, můj nejčernější scénář se potvrdil. Celou tu dobu si se mnou hrál jako kočka s myší, nalákal mě na sladké řečičky, stejně jako Kláru. Jsem fakticky neuvěřitelně pitomá!

„Starosti až potom,“ zašeptal a nedočkavě se zmocnil mých rtů.

Zbláznil se? Opravdu si myslí, že teď se s ním budu milovat?! Vážně si myslel, že jsem tak bezpáteřní? Tak to se příšerně spletl!

Jenže Mike neměl o mém vnitřním boji ani tušení a ten, co jsem předváděla navenek, velmi rychle zažehnal. Mé tělo mě jako obvykle, když se jednalo o Mika, zradilo. Odpovídalo na jeho laskání neuhasitelnou touhou. Ani se nenamáhal mě vysvléct, jednou rukou mi laskal nedočkavě ňadra přes tenkou halenku a druhou mi strčil do kalhot. Odpověděla jsem mu slastným vzdechnutím a nedočkavě jsem zašátrala po jeho poklopci. Chtěla jsem ho a chtěla jsem ho hned. Během vteřiny mě dostal z kalhot a titěrné kalhotky prostě jen odstrčil na stranu, aby mu nepřekážely, když do mě vášnivě proniknul. Vykřikla jsem, ale on umlčel mé hlasité sténání polibky. Zapomněla jsem na to, kde jsem, s kým jsem, i co všechno mi hrozí a plně jsem se oddala jeho smyslnému tělu. První vyhladovělou touhu jsme ukojili a pak jsme se věnovali jeden druhému v mnohem větším klidu. Nechala jsem ho laskat a líbat mě po celém těle a se stejnou náruživostí jsem Mikovi oplácela. Než se slunce vyhouplo na obzor a definitivně převzalo vládu nad tmavou nocí, stihli jsme se pomilovat celkem třikrát. Chvíli na to jsem upadla do bezesného spánku. Když jsem se probudila, Mike vedle mě nebyl, za to jsem měla na nočním stolku kouřící hrnek s bylinkovým čajem, jakýsi starý přívěšek a vzkaz od Josefíny:

„Zůstaň tady, nehledej mě, vrátím se. Ten amulet nos stále u sebe a nikdy ho nesundávej!!!“

Promnula jsem starý přívěšek v ruce a on se náhle rozjasnil. Rozzářil se modrým světlem a já ve velkém kameni uprostřed zahlédla povědomou tvář. Má matka!

Foto: profimedia.cz