Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem – 12.díl

„Zastav, no tak slyšíš? Zastav!“ bušila jsem do jeho zad, ale marně. Hnal koně v šíleném trysku, krajinou, kterou jsem nepoznávala. Jak bych taky mohla, vždyť jsem se ocitla kdesi v dávné minulosti. Navíc v minulosti, kde mě, nevím proč, každý znal, a kde se navíc objevila má matka. Hnala jsem se tryskem krajinou za zády muže, který mě dokázal v jeden den zavřít do vězení a chovat se ke mně arogantně a zle, a druhý den mě zachraňoval. Doufala jsem, že jsem jen obětí své vlastní bujné fantazie a že se z toho zlého snu brzy probudím. Ale štípání do rukou nezabíralo.

Jeli jsme dlouho, tak dlouho, že jsem přestala vnímat čas. Slunce nám pálilo nejprve do obličeje, poté do vlasů a následně do zad. Zastavili jsme ale až za úplné tmy. Dál totiž cesta nevedla. Ocitli jsme se na útesu. Na skaliscích, na nichž jsem stála před dvěma dny a rozjímala nad tím, kde se asi toulá Josefína a jak je Bulharsko krásné. Připadalo mi to jako věčnost a ne pouhé dva dny…

Konečně mě Mike sundal z koňského hřbetu a já si pomalu protahovala ztuhlé nohy. Bylo úžasné se zase nadechnout chladivého vzduchu a poslouchat šum vody pod námi.

Mike mě však dlouho rozjímat nenechal. Důkladně prozkoumával každičkou část mého těla a chrlil ze sebe otázky: „Jsi v pořádku? Neudělal ti nic? Nestalo se ti nic? Nebolí tě něco? Přísahám, že jestli se tě jen dotknul, tak ho zabiju!“

Snažila jsem se vyprostit z jeho pevného sevření. „Nic mi není, Miku slyšíš? Pusť, to bolí. Nic JSI mi neudělal.“ Přičemž na slovo „jsi“ jsem dala pořádný důraz.

To ho probralo. Prudce ke mně vzhlédnul. „To jsem nebyl já.“

„Já vím,“ zvedla jsem v obraně ruku, abych ho donutila mlčet. „To bylo tvé ďábelské já.“

Chvíli si mě mlčky měřil, několikrát se nadechnul a pak zase spolknul všechno, co se mi chystal říct. Sledovala jsem mlčky jeho vnitřní boj. Konečně se rozhodnul. „Musíme si promluvit.“ Řekl pevně.

Chytil mě za paži a vedle mě kamsi mezi stromy. Našlapovala jsem opatrně, bála jsem se, že ve tmě zakopnu o kořen nebo pařez a při pádu si vypíchnu oko. Ale Mike šel jistě. Zcela evidentně tudy chodil hodně často. Ušli jsme sotva sto metrů a před námi se objevilo stavení. Vydechla jsem překvapením. Dům tety Josefíny! Téměř se nezměnil. Jen byl mnohem více schován mezi stromy. Z komína se kouřilo, ale okna byla tmavá. Mike vytáhnul klíč z květináče nade dveřmi, stejně jako jsem to dělávala já, odemknul a dal mi ve dveřích přednost. Popaměti našel svíčky a během chvilky zalilo kuchyň příjemné mihotavé světlo. Musela jsem se usmát. Nejen dům, ale i kuchyně vypadala nachlup stejně. V oknech byly truhlíky s muškáty a nad nimi visely pytlíky s kořením. V krbu ještě doutnalo dřevo, stačilo přihodit dvě polínka a znovu se rozhořel.

Sledovala jsem Mika, jak se tady pohybuje s absolutní samozřejmostí a ladností pantera. Svaly pod jeho košilí jen hrály, vlasy se mu svezly do očí a on si je naučeným pohybem odhazoval, přitom si vykasal rukávy a odhalil tak svalnaté paže, které mě dokázaly přivádět k šílenství. Projel mnou záchvěv touhy. V tu samou chvíli se na mě Mike podíval a uvěznil můj pohled v tom svém. Dlouze si mě měřil pohledem a pak zrušil dvěma dlouhými kroky vzdálenost, která nás dělila, chytil mě do náruče a vyhladověle spojil své rty s mými v hlubokém polibku. Ztratila jsem pojem o čase. Ostatně jako vždycky, když mě sevřel v náruči. Ale cosi v hluboko v mé mysli mě přinutilo se vrátit zpět do reality. Násilím a s neochotou jsem ho od sebe odstrčila. „Chtěl jsi mi něco říct.“ Ať už to bylo cokoliv, doufala jsem, že to vysvětlí jeho podivné chování. Lepší sebehorší pravda, než ta věčná nejistota.

Mike se jen velmi těžko probouzel z milostného opojení. Několikrát zamrkal. „Cože?“ vypravil ze sebe namáhavě.

„Chtěl sis se mnou o něčem promluvit,“ zopakovala jsem mu klidně.

„Cože? Ano, aha, já vím, ale lásko, tohle mi nedělej. Starosti až potom.“ Nekompromisně mě chytil do náruče, a zatímco mě líbal, vystoupal se mnou nahoru do podkrovního pokojíku. Už jsem se nedivila, že vypadá stejně jako ten můj. Tušila jsem to. Mike se mými starostmi nezaobíral, položil mě něžně na postel a nedočkavě ze mě strhával šaty, až jsem před ním zůstala ležet úplně nahá. Dotek sametové látky na mém těle mě vzrušoval víc, než bych si přála. Touha prostoupila každičký centimetr mého těla a já mohla myslet jen na to, jak ho dostat co nejrychleji do sebe. Mike si však dával na čas. Nekonečně dlouho mě líbal a stejně pomalu se přesunul s polibky na krk a potom na naběhlá ňadra. Laskal mě a líbal a já hlasitě vzdychala vzrušením. Vzpírala jsem se mu naproti a chtěla jsem víc. Mike se však náhle odtáhnul a já pocítila bolestnou ztrátu a chlad. Přehodila jsem přes sebe přikrývku a napínala uši, jestli ho neuslyším se vracet. Namísto toho jsem slyšela, jak s něčím rachotí v kuchyni a běhá dole po domě. Už jsem téměř nedoufala, že se vrátí zpátky a dokončí to, co začal, když se náhle objevil ve dveřích. Znovu mě popadl bez zjevné námahy do náruče a nesl do vedlejšího pokoje. Nikdy jsem tam nebyla. Rozhlížela jsem se po místnosti obložené tmavým dřevem, které vévodila velká postel s bílými nebesy. V krbu v rohu místnosti hořel oheň a uprostřed stála ohromná káď plná horké vody. A právě do ní mě opatrně posadil. Bleskurychle ze sebe shodil oblečením a ponořil se ke mně. Přitáhnul si mě na klín a znovu hluboce políbil. Přitom mě hladil po mokrých zádech. Cítila jsem jeho vzrušení, chtěla jsem se ho dotknout, ale nenechal mě. Postavil mě na nohy a jazyk mi zabořil mezi stehna. Zvrátila jsem hlavu a prudce vydechla vzrušením. Laskal mě, dokud jsem nekřičela slastí, potom si mě přitáhnul zpět a posadil na sebe. Vyjekla jsem překvapením, když do mě vstoupil. Nenechala jsem ho však čekat dlouho a přizpůsobila jsem se mu v tempu starém jako lidstvo samo a přivedla jej na samý vrchol. Stejně jako on mě.

Dlouho po tom, kdy jsme spolu leželi v posteli schoulení jeden druhému v náručí, jsem si vzpomněla: „Chtěl jsi mi něco říct, co to bylo?“

Mike dlouho mlčel, už jsem si myslela, že usnul a přestala jsem doufat v odpověď, když zašeptal: „Nejsem ten, za koho mě máš. Měla by ses ode mě držet dál.“

Přišlo mi to absurdní. Podívala jsem se na něj s vytřeštěnýma očima, jestli to myslí vážně. Jak blíž bychom si mohli ještě být? A on po mě chce, abych si držela odstup?

„Trošku pozdě, nemyslíš?“ usmála jsem se.

„Myslím to vážně. Já i můj bratr nejsme pro nikoho, jako jsi ty, dobří.“

Překvapeně jsem se posadila: „Tvůj bratr?! Máš bratra?“

„Ano, znáš ho. Jmenuje se Michael.“

„Cože?!“ nebyla jsem schopná slova. „Ale to přeci není možný…“

„Náš otec, lord Devenwood, měl trošku zvrácený smysl pro humor. Řekl si, že když jsme dvojčata, měli bychom mít společné všechno. A tak nám dal stejná jména. Problém nastal, když nás potřebovali rozlišit. A tak nás rozdělili na Mika a Michaela. Mike a Michael Devenwoodovi, nerozluční přátelé i nesmiřitelní bojovníci. Jeden za druhého bychom dýchali a zároveň bychom se nezdráhali toho druhého bodnout do zad. Věčné prokletí, které může zlomit pouze jedna jediná osoba.“

„Prokletí? Sakra, Miku, o čem to mluvíš? Chceš mi říct, že ten v té jeskyni, byl tvůj bratr? Tvé dvojče?“

„Ano.“  Řekl prostě.

„Ale jak je to možné, že jsi tady i v budoucnosti? A co znamená to prokletí?“ Měla jsem v hlavě tolik otázek, nevěděla jsem, kterou položit dřív. „Kdo vás z něj může vysvobodit?“

Dlouho si mě mlčky měřil, než vydechl: „Ty!“

Foto: profimedia.cz