Dvě děti: Lze rozdělit mateřskou lásku spravedlivě?
Když jsem byla podruhé těhotná, nejvíc jsem se bála toho, jak zvládnu rozdělit lásku mezi dvě děti. Bála jsem se, abych nenadržovala prvorozenému synovi, který byl do té doby mazel. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych měla mít někoho stejně ráda jako jeho. Když jsem však poprvé držela v ruce to naše malé sluníčko, bylo mi jasné, že s tím rozhodně problém mít nebudu a dodneška nemám.
Zdroj: archiv redakceMezi dětmi máme věkový rozdíl šest let a snažíme se je oba podělit naší láskou stejně. I když někdy je prostě o malou dcerku větší starost. Ve chvílích, kdy usne, se zase snažíme maximálně věnovat staršímu synovi. Zábavu přizpůsobujeme zatím jemu, ale jakmile mu ségra doroste, budeme se snažit vymýšlet program pro oba dva.
Ne všude je to však stejné. Velmi těžce jsem nesla, když k nám přišla na návštěvu kamarádka se svými dcerkami. Jsou od sebe o tři roky a je vidět, že mladší má ve všem přednost. Té starší je neustále předhazováno, že je ta starší, ta rozumnější, takže musí chápat, že mladší Janička potřebuje nutně její panenku, její kočár i její pití. Když však něco chce starší Deniska, je oheň na střeše. Opět si vyslechne, že je starší a že by měla mít rozum. Vždyť přeci nemusí mít všechno hned, jakmile si vzpomene, musí přeci umět počkat.
Opačný případ je synův kamarád ze školy. Ten je mladším ze dvou sourozenců a od rodičů dostává neustále příkazy typu: „Koukej, jak to dělá Mirek, a dělej to taky tak.“ A když se mu nedaří, vyslechne si, jak je Mirek dokonalý, úžasný a zlatý kluk, zatímco on neschopný absolutně ničeho. Přitom je David moc šikovný. Ve škole patří mezi nejlepší žáky, jeho písanky jsou na rozdíl od těch mého synka na výstavce neustále, ovládá perfektně matematiku a už v první třídě si sám četl knížky.
To je však jeho ambiciózním rodičům málo. Starší Mirek totiž sportuje, je jedním z členů výběrového fotbalového týmu města, jezdí na kole, hraje volejbal a v zimě lyžuje. David je spíš na čtení, lepení modelů a baví ho šachy. To je sportovně založeným rodičům proti srsti a dávají mu to patřičně najevo.
Tomuhle nějak nerozumím. I když jsem se toho bála, vím, že vždycky budu mít obě své děti stejně ráda, i kdyby jedno bylo malým Einsteinem a druhé olympijským vítězem v čemkoliv. Budu ráda, když si najdou koníčka, zálibu, cokoliv, co je bude bavit a naplňovat, a budu je oba podporovat, stejně jako to dělali rodiče mně a mému bratrovi.
Ale stejně tak vím, že všude kolem nás je takových odstrčených a smutných dětí spousta. Také je máte ve svém okolí? A co vy? Děláte mezi dětmi rozdíly nebo je prostě milujete stejně?
Foto zdroj: profimedia.cz
