Domácí násilí bez facky? Psychický teror tě dokáže zničit stejně

Nemáš tušení, jak takový psychický teror vypadá? Gratulujeme a věz, že jde o teror slovy, gesty či výmluvnými pohledy, které kolikrát zraní více než facka. Navíc pasivní agrese je horší v tom, že není tolik viditelná. Co taky chceš říkat  svému okolí? Že tě partner upozornil na to, že jsi opět neuklidila? A o to právě agresorovi jde, aby si oběť myslela, že je jen přecitlivělá a on jí nic nedělá.

Jestli tě muž nějakým způsobem ponižuje, sráží tě a ty máš pocit, že tě týrá, rozhodně to nepodceňuj. Psychický teror je dnes, bohužel, častější než si myslíme.  Pokud ses stala jeho obětí, musíš si nejprve vůbec přiznat, co se děje a pak se tomu postavit a bránit se.

Nenápadný začátek

Psychické násilí začíná pozvolna, stejně jako fyzické. Ze začátku vztahu to může dokonce působit jako láskyplná starost o toho druhého. Jenže pak se do vztahu začne vkrádat strach. Pokud máš nepříjemné pocity a klepeš se jako ratlík, když má tvůj muž přijít z práce domů, tak máš co do činění s agresorem. Ale je těžké si to přiznat, protože tento typ chlapů bravurně ovládá manipulaci, takže tě snadno vmanévroval tam, kam potřeboval.

„Byla jsem vždy ta, co se nechala ve vztahu vést. Jenže ne všichni muži to snesli. Chtěli mít silnou ženskou, která umí rozhodnout. Když jsem potkala Milana, bylo to jiné. Staral se o mě, cítila jsem se opečovávaná. Jenže pak se jeho chování začalo měnit. Už to nebyla péče, ale teror,“ vzpomíná Alena (39 let) na svého prvního muže. „Ne že by mě někdy bil, ale rozkazoval mi. Těžko se o tom mluví, protože on nikdy nedal žádné ultimátum, třeba, že pokud půjdu na víno s kámoškou, vyhodí mě z bytu. Ale stačila věta ‚To už zase jdeš ven? To je tento týden podruhé‘, a já se opět vysvlékla a napsala kámošce, že na mě něco leze. Dnes nechápu, jakou měl nade mnou moc,“ kroutí hlavou Alena.

A co když má pravdu?

Alena to popsala správně. Častou zbraní psychického teroru bývá právě nenápadné popichování, které se vlastně bojíš pojmenovat jako násilí. Jenže je potřeba rozlišovat, co je běžnou hádkou mezi partnery a co už je vědomé ponižování či dokonce zastrašování. Je běžné, že si partneři vyměňují názory, a to někdy dokonce i ostřeji než by v láskyplném vztahu mělo být. Ale problém nastává tehdy, pokud jde o opakované chování. A přitom to mohou být zdánlivě nevinné zmínky o tom, že doma není uklizeno nebo polévka je přesolená. Ale právě tyto drobné, dobře cílené zmínky dokáží možná víc než facka.

„To, že můj muž se ke mně nechová hezky, mi dlouho nedošlo. I když mě na to upozorňovali rodiče ještě před svatbou. Ale já nechápala, o čem mluví. Vždyť přeci on mi nic nedělá, jen konstatuje pravdu. Měl sice řeči o tom, že jsem košili špatně vyžehlila nebo že jsem přibrala v pase, ale všechno byla pravda. Jenže pak se podobné řeči začaly stupňovat. Přišel domů a konstatoval, že doma je nepořádek. Což opravdu byl, takže jsem mu na to ani nemohla nic říct. Ale postupem času mi došlo, že by místo vět ‚Zase jsi zapomněla koupit prací prášek. Tady se už asi dlouho neuklízelo. Myla sis vůbec tento týden vlasy?‘ mohl říct něco milého nebo se nabídnout, že mi pomůže,“ vzpomíná na zpackané manželství čtenářka Eva (42 let).

To lže, nebo si to opravdu nepamatuje?

Jasně, každý z nás si občas nepamatuje, co řekl před týdnem, ale u pasivního agresora je to až moc nápadně často. A nejde ani tolik o zapomínání jako o vědomé lži, kterými svou partnerku zažene do kouta. Bude totiž vždy pevně prohlašovat, že on tohle nikdy neřekl, opilý nebyl a dušenou mrkev, kterou mu s láskou naservíruješ, on přeci z hloubi duše nesnáší a vůbec si nepamatuje na to, že si o ni sám před několika dny řekl.

„Nevím proč, ale přes jídlo mě muž týrá nejvíc. Když koupím rohlíky, chce chleba, když udělám maso, chce vegetariánské jídlo a tak je to pořád dokola. Ovšem nejhorší je, že mi lže. Tedy alespoň myslím, že mi lže, nemůže být přeci tak hloupý. Tak třeba se stalo to, že jsem nakupovala v jednom řeznictví a on mi řekl, ať tam už nenakupuji, že tam prý není maso kvalitní. Tak jsem se v sobotu ráno vydala do druhého, a když se ptal, odkud mám to vepřové, ze kterého jsem udělala řízky, a já to pověděla, tak kroutil hlavou, že nechápe, proč nechodím tam jako vždycky, že je to prověřená masna,“ nechápe svého muže Renata (36 let).

Za všechno mohou ti druzí

Pasivní agresor se svými neúspěchy vypořádává po svém. Za všechno mohou ostatní. Policie, která mu dala pokutu, tramvaj, která měla zpoždění, zaměstnavatel, že mu nechce přidat, společnost, která ho zkrátka nechápe. A taky ty. On nikdy žádné chyby nedělá. Je dost možné, že si to opravdu myslí. Obelhává sám sebe. Ale tebe neobelže. Podívej se pravdě do očí a přestaň se trápit, že jsi něco udělala špatně.

„Když jsem nabourala naše auto, byl z toho oheň na střeše. Byla jsem u svého muže neschopná ženská, co prostě nemá řídit, když to neumí. A když za rok havaroval on, mohla za to děravá silnice a špatné počasí. A v neposlední řadě i já, protože to já jsem ho poslala na nákup,“ vzpomíná na jeden incident Gabriela (35 let) a dodává, že nešlo o žádný vtip, ale jeho výtka, že si ona vymyslela nákup, byla myšlena naprosto vážně.

Proč to dělá?

Spousta žen, které prokouknou mužovu manipulaci, začne přemýšlet o tom, proč se k ní vlastně chová tak špatně. Problém ale není v ní. Pokud máš pocit, že i ty jsi obětí pasivního agresora, rozhlédni se okolo. Třeba zjistíš, že ponižuje nebo ponižoval i ostatní. Většinou si vybírá slabší a zranitelnější osoby. A nemusí jít přímo o partnerky, ale třeba o mladší sourozence nebo spolužáky ve škole. Chyba je v něm. Ponižováním ostatních se snaží zvýšit si své sebevědomí, které je někde hodně u země. Zkrátka on sám se cítí nejistý, neumí se vypořádat s traumaty, neúspěchy a chce stáhnout i tebe. Rozhodně mu to nedovol a o problému s ním mluv.

„Můj partner má dvě tváře. Když jsem s ním sama doma, díváme se na televizi a já mu ležím na rameni, tak je k zulíbání. Ale jakmile řeším své pracovní záležitosti, má spousty výhrad. Tak třeba mi vytkne, že ještě nejedl. A to přitom leží u televize a na jídlo si ani nevzpomene, ale jakmile vstanu, že musím něco vyřešit do práce, tak si začne vymýšlet. Někdy mám pocit, že mě i ponižuje a říká, že se na tu práci nehodím. Přitom vydělám dvakrát více než on. Možná v tom je právě zakopaný pes. Třeba má pocit, že je něco míň a snaží se mě shazovat,“ přemýšlí Hanka (28 let), která se svým přítelem žije tři roky a neví, jestli vztah raději neukončit.

Jak z toho ven?

Ukončení vztahu je jedním z řešení. Ale spousta žen tento krok nedokáže udělat. Možná právě taky proto, že dominantní chlap, který nad nimi převzal moc, je naočkoval, že bez něj nic nezvládnou. Pokud ses ale rozhodla s agresorem žít a změnit ho, tak se připrav na dlouhý boj. V první řadě je důležité, aby věděl, že je něco špatně. A rozhodně to není na tvé straně. Agresoři totiž mají ve zvyku házet vinu na toho druhého. Oni sami problém nevidí a do manželské poradny ho nedostaneš ani párem volů. Ale je potřeba se důrazně postavit. Metoda přehlížet neustálé narážky se nevyplácí. Agresor pouze navýší munici. Musíš zkrátka říct, že jeho chování nehodláš akceptovat. A připrav se na to, že se u toho bude tvářit jako největší andělíček, který přeci nic špatného neudělal.

„Je těžké mému muži vysvětlit, co dělá špatně. Protože on má vždy připravenou odpověď a nakonec jsem to já, kdo se musí omluvit. Když jsem mu řekla, že mám pocit, že mě ponižuje, zeptal se, jak to myslím, tak jsem začala vyjmenovávat, co mi vadí, jak mi věci říká, jaká používá gesta. Ale dostala jsem se do slepé uličky, protože každý můj argument rozmetal. Nakonec jsem mu vpálila do obličeje, že vím, že mě chce jen zastrašit a ublížit, tak se začal smát, že přeci mu do hlavy nevidím a že jsem hysterka, která na něj bezdůvodně křičí,“ je bezradná Petra (33 let).

V případě, že se cítíš vyčerpaná, bojíš se chodit domů a z partnera máš strach, je nasnadě vztah ukončit. Pokud k tomu nemáš odvahu, vyhledej odbornou pomoc.

A co ty? Máš nějaké zkušenosti s psychickým týráním a jak se tomu postavit? Napiš nám do diskuze radu, kterou bys pomohla čtenářkám, které se s takovým problémem potýkají.

Text: Alžběta Bublanová

Foto: Shutterstock.com