Dlouhá cesta za štěstím: Když vás matka nenávidí

Naši se rozvedli, když mi bylo asi šest let, taťka byl super, ale jak to dřív bývalo, svěřil soud mě i bratra do péče matky. A tím začala moje dlouhá cesta za štěstím.

Matka nebyla reklamou na nejlepší mamku, ale pravý opak. Nejspíš nám dávala za vinu, že se s taťkou rozvedli a tak si všechny své úzkosti vylévala na nás. Počínaje bezdůvodným nadáváním, urážením, až to přešlo k bezdůvodnému mlácení a napadání. Všechno jsme odskákali my, později spíš já než bratr, byl mladší o pět let, a tak jsem se snažila ho chránit a radši jsem se nechala bít i za něj…

Jednou, když jsem chodila do první třídy, přišla jsem ze školy a matka nemohla najít bratra před domem. Načež vynadala mně, že jsem ho měla hlídat, když jsem se zeptala, jak jsem ho měla hlídat, když jsem byla ve škole, zbila mě tak, že mi vyrazila zub z pusy… Poté se ukázalo, že bratr s jednou malou holčičkou asi stejně starou utekli podívat se na koleje. Našli je policajti, matka se ani neomluvila za to, co udělala. A to radši ani nepíšu, jak mě titulovala.

A tak to šlo dál, napadání se stupňovalo. Bylo to horší a horší. Nejhorší asi bylo, když mi bylo čtrnáct. Vzala na mě sekáček na maso… Měli jsme ho oboustranný, z jedné strany sekáček a z druhé paličku. Tento výpad začal pitomou otázkou na Pythagorovu větu, díky tomuhle dni si jí asi zapamatuju do konce života… Matka chtěla vědět jak zní, tak jsem jí řekla c=a+b, vše na druhou… Načež ona vyjela že to není ona, že jsem debil atd… A tak vzala ten sekáček, řekla mi abych si položila ruce na linku, na kterou připravila utěrku a začala mi mlátit po prstech. Pak mě začala mlátit, a když mě narazila na futra dveří do pokoje, ztratila jsem vědomí.

Probrala jsem se nevím po jaké době, ale ležela jsem u bytových dveří a matka volala na bratra aby jí šel pomoct, že mají v bytě mrtvolu a půjdou jí zakopat do lesoparku. Rychle jsem vyskočila a ona na mě řvala, že na ni hraju divadlo… Kupodivu jsem vše přežila.

Když mi bylo sedmnáct, chodívala jsem ke koním. Jednoho dne tam pro mě matka poslala bratra, aby mě přivedl domů. V kuchyni seděli dva cizí chlapi. Matka mi vysvětlila, že to jsou vzdálení příbuzní a aby se náš vztah zlepšil, půjdu na pár měsíců k nim. Budu jim pomáhat hlídat děti. Tehdy jsem naivně věřila, že to myslí upřímně a přece jen jí záleží na našem vztahu a na mně. Později se ukázalo, že to byli pasáci a matka mě prodala… Asi si všichni, kteří jste dočetli až sem, říkáte, že to byla asi cikánka – nebyla.

Tohle úskalí jsem taky nějak zdolala. Po třech letech jsem se vyplatila, a začala těžce žít od nuly… Se vším jsem se chtěla vypořádat sama, ale musím přiznat, že nebýt mé nejlepší kamarádky, asi bych to tak dobře nezvládla. Ona mě držela celé roky nad vodou, jí jsem vždy brečela na rameni. A za to jsem jí moc vděčná, je jako moje druhé já! Takové přátelství člověk málokdy získá! Sice to na mě někdy dolehne i dnes, ale jsem silná a hlavně mám vedle sebe pořádnou oporu ve svém příteli…

Přítel je super chlap. A tím vlastně začalo mé štěstí! Jsme spolu už devátý rok, máme dvě krásné, zdravé a šikovné děti a čeká nás stěhování do domečku. Bohužel jsem ale předloni zjistila, že stejný osud potkal i mou sestru, matka se po rozvodu s otcem ještě několikrát vdala. Sestru dohnala až k pokusu o sebevraždu. Nyní je sestra v dětském domově, ale oslavila osmnáct let a studuje dál. Proběhl i soud, matce hrozilo odsouzení na dva až osm let, ale bratr svědčil v její prospěch, zaplatila si dobrého právníka a odvolala se. Cesta ke spravedlnosti prostě není jednoduchá. Tak teď čekáme jak dopadne odvolání. Se sestrou jsme v kontaktu, vzájemně se navštěvujeme a jsme tu jedna pro druhou! A ať už soud dopadne jakkoli, pro nás je důležité, že s tím umíme žít dál a být šťastné.

Teprve jako maminka jsem si uvědomila, kolik bolesti lidem vlastně způsobila, ale boží mlýny melou… Tento článek jsem chtěla napsat hlavně jako podporu všem holkám a ženám, které se potýkají s násilím nebo čelí něčemu podobnému. Ať od jednoho z rodičů nebo muže. Buďte silné a věřte, že vše záleží jen na vás. Pokud se odhodláte bojovat za své štěstí, nakonec ho získáte a dotyčný bude po zásluze potrestán! Není to jednoduché, sama jsem si tím vlastně prošla dvakrát, podruhé při soudním jednání, musela jsem si totiž úplně na všechno vzpomenout. I na to, co jsem už potlačila, ale ten stres a nervy za to stály. Dnes už mám opravdu dobrý pocit a můžu o všem mluvit otevřeně, což mi dělalo celá léta velký problém.

Takže seberte všechnu odvahu, touhu po štěstí a bojovnost a bojujte za své životní štěstí!!! Přeju vám hodně silné vůle, protože bez ní to také nejde a věřím, že se vám to povede…
V čem tedy je životní štěstí? Každý ho má v něčem jiném, pro mě je to pohled na rozesmáté tváře mých dětí a pocit bezpečí v náručí mého přítele.