Den D

Dnes mi všechno od rána padalo z ruky, takže jsem měla po kuchyni mouku, těstoviny a když jsem vymyla lednici, tak se mi v ní rozprsklo vajíčko.
Chtěla jsem vyměnit olej ve fritovacím hrnci a při vylévání toho starého mi zůstalo víko v ruce a hle – olej jsem měla všude po konečně uklizené kuchyni. Věřím tomu, že můj slovník neznají ani dlaždiči…

Přišlo poledne, udělala jsem si čajíček v pohodě se usadila k telce. Zhruba po deseti minutách jsem ovšem měla po pohodičce, protože začala ječet má čtyřměsíční dcerka. Vylítla jsem jako blázen, jelikož jsem si uvědomila, že jsme měly být včera na očkování. Samozřejmě jsem neopomněla s sebou strhnout i ten hrnek se zbytkem čaje. To už jsem se vzteky málem rozplakala. Ovšem, kdybych tušila, co mě čeká venku, zůstala bych snad celý den doma a ještě bych se zamkla!!!

Vyjela jsem s kočárkem z našeho super kopce a vjela do exkrementu od pejska. Zasyčela jsem něco o čuňátkách a o tom, jak bych páníčkům tu dobrotu naplácala okolo úst (tedy, spíš jsem si přála, abych byla schopná použít přesně tato slova, místo těch skutečných…) a když jsem se těšila, že už to byla opravdu snad tečka za dnešním super dnem, zavřeli se mi před nosem závory a vlak nikde. Drezína se posouvala sem a tam a mě to přišlo úplně nekonečné. Když jsme se konečně dostali před budovu, kde sídlí náš pediatr, oči se mi hooodně zúžily – neměl tam auto. Bafla jsem věci a malou a vlítla do čekárny přeplněné nemocnými dětičkami. Zavřely jsme se do místnosti, která je zvlášť pro miminka a tam byly dvě maminy se třemi synky. Já v žádném případě nejsem rasista, ale musím se přiznat, že mi vadily řeči o tom, jak děda vezme dvouletého vnuka za lehkými děvami a poslouchání výrazů, která používají taková děťátka mi opravdu bralo dech. Takové výrazy jsem dnes myslím nepoužila ani já. Mimo to, v čekárně to neblaze vonělo a ten nepořádek co tam zůstal, uklízela sestřička nejspíš až do večera. To čekání bylo díky tomu všemu nekonečné.

Doktor přijel za nekonečných patnáct minut a dalších patnáct trvalo, než nás vzal pod svou ochrannou ruku.

Z ordinace jsem pádila neskutečně rychlým krokem pro čerstvé pečivo a aby se neřeklo, že jsem si užila málo, šlápla jsem na přechodu pro chodce do obsahu něčího žaludku-málem jsem tam také něco přidala.

Po cestě z prodejny jsem viděla dítě, které se řítilo do silnice. Zabrzdila jsem kočár a letěla pro něj. Rozhlížela jsem se, ovšem k děťátku se nikdo nehlásil. Šla jsem s ním tedy ke kočárku, protože jsem v něm měla tašku s peněženkou a doklady a hlavně svůj malý poklad a v tu ránu na mě vystartovala nějaká paní. Co si to dovoluju, kam jí vláčím dítě a proč na něj sahám, že zavolá policii. Dítě seřvala za to, že nebylo u ní, když si povídala s tetou na lavičce a dala mu pěkných pár facek. Na to jsem jí s maximálním klidem vysvětlila, jak se vše odehrálo a že bych měla zavolat spíš já na sociálku. Se slzami v očích jsem se obrátila a líným, unaveným krokem jsem se šinula domů.

No a na zakončení dnešního báječného dne jsem před chvílí vyndala z pračky růžové pleny a osušky, které jsem nechala vyvařit. Bohužel s jedním úžasně červeným tričkem 🙂

Konečně je večer a já už na nic raději nesahám. A napadá mně věta, kterou občas slyším od synka, když se na něco hrozně těší: „A mami? A dneska už je zítra?“