Čtení na víkend: Pětistovka paní Tůmové

Jsem panelákové dítě a vždycky jsem měla pocit, že tento typ bydlení je velkou zkouškou vzájemné tolerance. Nikdy totiž dopředu nevíte, jaký nájemník se ocitne vedle vás, a s jakými jeho zvláštnostmi se budete potýkat. Dokud  v našem bezprostředním sousedství žil starší pár, vlastně se nic zvláštního nedělo a vzájemně jsme si nepřekáželi. Když se však tito manželé odstěhovali na venkov a objevila se místo nich jistá paní Tůmová,  naše poklidné soužití skončilo.

Paní Tůmová byla typický produkt dnešní doby, každému ze svých třech dětí dopřála luxus vlastního otce, což mi  otevřeně a bez zábran sdělila. Záhy jsem pochopila, že má potřebu na prostoru pár metrů řešit veškeré své osobní záležitosti. Ze všeho nejvíc se vyžívala v nadávkách na adresy bývalých manželů a výši výživného. Nikdy jsem zcela neporozuměla složitostem jejích vztahů, abych do nich lépe pronikla, musela bych si zřejmě namalovat graf. Každopádně Tůmová si po druhém rozvodu vzala zpět své příjmení za svobodna. Se svým třetím partnerem v pořadí si pořídila dceru Elišku, ale už se za něj  neprovdala.

Ani jsem se nedivila. Když jsem opakovaně přistihla jejího druha pobíhajícího po společné chodbě ve slipech, nevěděla jsem, co si myslet. Brzy mi došlo, že má prostě potřebu chlubit se svým mužstvím. Sám se považoval za  klasický prototyp chlapáka a dával to všemožně najevo. Ostatně i paní Tůmová ho jednou přede mnou laškovně zatahala za onen pytel ve slipech. V tom okamžiku jsem zalitovala, proč se sem raději nenastěhovala druhá neteř původních majitelů, intelektuálka hrající v orchestru. Její cvičení na housle bych přežila, hroudy ve spodním prádle jsem snášela s těžkostí.

Změnilo se toho opravdu hodně. Eliščin kočárek stával pravidelně ve dveřích našeho bytu, aniž by se paní Tůmová obtěžovala zaparkovat ho jinde. Pravidelně k nám pak doléhal řev batolete a nervózní jekot jeho matky. Toho, kdo vymyslel paneláky, jsem chtěla zavraždit.

Celé to naše podivné a trpěné sousedství vyvrcholilo jednu listopadovou středu. Doháněla jsem spánkový deficit po nočních směnách, načež mě asi o druhé hodině vzbudil pronikavý zvuk zvonku. Ve dveřích stála stabilně rozcuchaná paní Tůmová, která začala okamžitě nesouvisle a s hysterickým přízvukem říkat:

„On Láďa blbě vzal Elišku… Máte doma manžela, ono ji bolí břicho… Musí nás hned odvézt do nemocnice…On Láďa…“

Zároveň přede mě nastrkala  svého jedenáctiletého syna s provinilým výrazem v obličeji. Z jejích slov jsem si poskládala, že prostě potřebuje dopravit dceru k lékaři.

„No já se omlouvám, ale manžel ani auto není doma.“

„A co mám jako dělat,“ zvýšila na mě hlas.

Nebudu se ani zmiňovat, že Eliška soustavně brečela a Láďa měl slzy na krajíčku.

„Promiňte, jsem rozepsalá po noční, já vám asi nijak nepomůžu. Vezměte si taxíka…,“ radila jsem jí.

„A kde jako na něj mám vzít,“ rozječela se už plnou silou, „mateřskou dostanu až v prosinci.“

Hlavou mi proběhlo, že se jí musím zbavit, takže jsem sáhla do kabelky a věnovala paní Tůmové svou poslední pětistovku. To ji trochu uklidnilo a ještě houkla:

„Jo, ale nevim, kdy vám to vrátim.“

„To nevadí,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Ať to dobře dopadne,“ popřála jsem jí a zavřela za sebou.

Od té doby se mi Tůmová vyhýbala. Potkala jsem jen Láďu před domem a ten mi na můj dotaz, zda to s Eliškou dopadlo dobře, odpověděl jednoslovným ano.

Za týden jsem se s Tůmovou srazila na chodbě. Pozdravila mě a pak podotkla:

„Jo, ty prachy vám vrátím až dvanáctýho, to dostanu alimenty.“

Ne, nepoděkovala mi, ani mi nesdělila podrobnosti o tom, co se v nemocnici dělo. Tůmová  za sebou jednoduše práskla dveřmi a já si uvědomila, že nadarmo se neříká  za dobrotu na žebrotu.

O autorce:

Martina Bittnerová se věnuje především psaní knih. Dosud jste si od ní mohli přečíst třeba soubor příběhů o ženách Spisovatelky a Éros, humorné povídky o vztazích Na nevěru se neumírá, knihu Utajené životy slavných Čechů, nebo nejnovější román V průšvihu. Více se o její tvorbě i životě dočtete na stránkách martinabittnerova.cz

Foto zdroj: profimedia.cz