Čtení na víkend: Nebezpečný vrah

Stejně tě chytí. Každého jednou chytí. Nemůžeš utíkat věčně. A pak tě zabijou. Elektrické křeslo nebo smrtící injekce. A není to jedno? Smiř se s tím. Chytí tě. A pak už to půjde raz dva. Ani se nestačíš pořádně vylekat. Život za život. Ale to bys těch životů musel mít víc. Kolikrát jsi zabíjel ty? Dvakrát? Třikrát? Já vím, že to nepočítáš. Už to nepočítáš… Kdysi… Ano, kdysi jsi nad tím alespoň přemýšlel. Teď už ne. Už dlouho ne. Proč taky. Ani jsi je pořádně neznal. Byly to jen tváře. Hezké tváře. Tváře, které vypadaly vždycky stejně. Na první pohled tak nevinně. Ale člověk se musí podívat několikrát, než odhalí tu pravou tvář. A tys ji nakonec vždycky odhalil. Ať už se schovávala za cokoli, za kohokoli, našel jsi ji. I pak to probíhalo stejně. Nechápající oči. Vyděšené. Vyhasínající pohled a v něm nevěřícný úžas. Mrtvé oči plné výčitek. Ale to už jsi  byl většinou dávno pryč.

Byla to její chyba. Vždycky jenom její. Ty jsi ji jen trestal. Znovu a znovu. Nemohl jsi přece za to, že ti pokaždé unikla a že jsi musel začínat od začátku. Najít ji. Poznat. Přesvědčit, aby ti věřila. Odvést ji pryč. A nakonec pokaždé přišel trest. Bylo jedno, v jaké podobě. A ona se tvářila pokaždé tak překvapeně, že jsi se často musel smát. Pak se už netvářila překvapeně. Překvapení rychle vystřídal děs. Bezbřehá hrůza, kterou ještě žádná kamera nezaznamenala. Nikdo se takhle nedokáže tvářit, když to opravdu necítí. Ale ony to všechny cítily. A ty jsi to věděl.

Jenže teď už tě brzy chytí. A pak tě zabijou. Ne možná tím samým způsobem, jako jsi to dělal ty, ale jako by na tom záleželo! Smrt má nekonečně mnoho podob. Je jedno, kterou člověk pozná. I když ony si to zřejmě nemyslely. Když umíraly, viděl jsi to. Viděl jsi všechno. I to, co zatím nikdo neviděl. A už taky nikdy neuvidí.

Jako tahle maličká. Celá se třese. Myslel sis, že i tentokrát to bude stejné? Teď najednou poznáváš, že i stejná tvář, stejné oči, tě dokážou překvapit. Netřese se hrůzou. Je jí zima. Hloupá, docela obyčejná zima. Mohlo by ti to být jedno, stejně už to nebude dlouho trvat. Taky se nejdřív dívala překvapeně. Ale hrůzu bys v jejím pohledu hledal marně. Neodvracej se. Jen se tam podívej ještě jednou. Nemá z tebe strach. Ví to a nemá strach. Ale co skutečně cítí, to vědět nechceš. Jsi už celý nesvůj z toho, že tě připravila o něco, na co jsi čekal. Něco, co ti právem náleželo. Nebojí se a tebe to začíná provokovat. Začínáš vypravovat. To je zlé. To jsi ještě nikdy neudělal. Proč s tím teď začínáš? Nedělej to! Nemusí přece vědět… všechno. Nebo si myslíš, že pak třeba dostane strach? To, co vidíš v jejích očích už začíná mít zřetelnou podobu. Ještě pořád se snažíš uhýbat pohledem, ale udělal jsi první chybu. Poznala, že se něco změnilo. Znejistilo tě to.

Vlastně je jedno, jestli tě chytí teď a nebo až potom. Ani tím, že ji zabiješ, už to nezachráníš. Už to nikdy nebude ono. Pokazila to. Jediný pohled a všechny tvé plány jsou v háji! Měl bys ji zabít hned. Udělat to rychle a obzvlášť surově. A nebo ji hezky pomalu mučit, tak, aby konečně odhalila svůj strach. Ale možná se bojíš právě toho, že ani pak by se tě nebála. Možná, že to je pravý důvod toho, proč jsi o všem začal pochybovat. O sobě i o ní. O tom, jestli má ještě nějaký smysl, abys v tom pokračoval.

Vyprávíš jí, jak to všechno kdysi začalo. Ale hned po pár slovech začínáš zjišťovat, že vlastně nevíš, jak to začalo. Jednou se na tebe ty oči dívaly  a ty jsi prostě věděl, že se to má stát. A ona věděla, že se to stane. Chtěla utéct, ale nepovedlo se jí to. Částečně ti sice unikla tím, že zemřela, ale brzy jsi zjistil, že je pořád tady. Chodila kolem tebe, provokovala tě, vysmívala se ti. Nedokázal jsi to vydržet.

Tahle malá se ti nesměje. Ani tě neprovokuje. Možná proto jí to všechno vykládáš. Stejně vás za chvíli chytí. Tak jako by to nebylo jedno. Musíš to už jednou někomu říct! Vysypat ze sebe všechna ta jména, která jsi zapomněl jen zdánlivě. A všechny ty tváře, které ještě nevyhasly a které tě někdy pronásledují v divokých snech.  Díváš se na ni a je ti jasné, že ji budeš muset zabít  rychle.  Z jejího pohledu čteš, že to pochopila. Ví, že ji zabiješ a že to musíš udělat teď hned.

Protože už brzy vás chytí. Přesto ještě váháš. Ještě jsi jí neřekl všechno, cos chtěl. Některé věci se staly už tak dávno, že si na ně vzpomínáš jen ztěží. Ale ona ti rozumí. Rozumí ti víc, než ti kdy rozuměla ta, pro kterou to všechno děláš. Její oči se dívají smutně. Začíná v tobě klíčit naděje, že snad přece jen nakonec dostala strach. Ale brzy je po naději. Natolik jsi se už naučil číst v jejím pohledu, že poznáváš, že ani teď nemá strach. Cítíš její smutek a připadá ti důvěrně známý. Něco, co jsi kdysi také znal, něco, co jsi cítil, když jsi se díval na tu první. A když jsi ji zabíjel.

Až budeš zabíjet tuhle, smutek cítit docela jistě nebudeš. To je ti jasné. Nikdy potom jsi ho už necítil. Ale začínáš tušit, že teď to přece jen bude jiné. Jako bys zabíjel kousek sebe sama. Pořád ještě nechceš vidět to, co ti říkají její oči. Teď už to víš skoro s jistotou. Nezdá se, že by jí to vadilo. Nebo, že by tě tím chtěla ovlivnit. Tváří se pořád stejně, smutně a pokorně, dívá se na tebe a čeká. Ty taky čekáš. Na co vlastně? Až tě chytí? Vždyť jsou docela blízko. Kroužili tu s helikoptérou a v dálce štěkají psi. Brzy tě najdou. Měl bys ji zabít, dokud je čas.

Díváš se na ni, rozhodl ses. Poznala z tvého pohledu, že ta chvíle právě přišla. Ani teď v jejích očích nevidíš známky strachu. A přitom ví líp, než ty ostatní, co teď přijde. A jak to bude hrozné. Nemluví. Jen se dívá a čeká. Tak dělej. Je to přeci tak jednoduché, nebude se bránit. Stačí to udělat stejně jako tisíckrát předtím. Tisíckrát ve svých snech a dvakrát, třikrát doopravdy. Nebo to bylo víckrát? Ruce ti klesnou, něco padá do mechu. Začínáš vzpomínat na minulost a zapomínáš na přítomnost. Psi štěkají. Někdo křičí. A ona se pořád jen dívá a mlčí. Proč nic neříká? Proč nekřičí?

S úlekem si uvědomuješ, že ten, kdo křičí, jsi ty. Tvůj křik přehlušuje řev helikoptéry a šum dalších lidských hlasů. Uvědomuješ si, žes prohrál. Možná si to uvědomuje i ona. Dívá se najednou tak zvláštně. Mohla by utéct. Vlastně bys byl rád, kdyby to konečně udělala. Mlčky ji k tomu vyzýváš. Uteč! Uteč! Chvějou se ti ruce. Teprve teď si uvědomíš, že je máš prázdné. Udiveně vzhlédneš a nejistě na ni zíráš. Přibližuje se k tobě. Pomalu a tiše udělá první krok. Pak druhý. Teď už víš, co se na tebe celou tu dobu dívalo z její tváře. Zase ty oči. Dívají se na tebe a ty je začínáš nenávidět. Všechny ty oči, které tě nikdy nepřestaly pronásledovat. Nakonec, je jedno, čí to byly oči. Nenáviděl jsi je všechny stejně. Oči a tváře, které ti nikdy už z pouhé zlomyslnosti nedaly pokoj.

A tahle tady je přece úplně stejná. Taky se směje a nedá ti pokoj. Jediný rozdíl je v tom, že tyhle oči se tě nebojí. Že neutíkají. Ještě jednou se díváš přímo do těch očí, aby ses ujistil, že to tam celou tu dobu skutečně bylo. Že se nemýlíš. A že je tedy správné, co se teď stane.

V té chvíli se zastaví čas. Psi ani helikoptéra už nejsou slyšet. Je ticho. Je takové ticho, že si začínáš myslet, že  se ti to všechno jenom zdá. Hloupý sen, ze kterého se už brzy probudíš. Dívka leží na zemi. Pořád se na tebe dívá. Je mrtvá. Jako všechny ostatní. Ale v jejím pohledu marně pátráš po výčitce. To, co tam smrt vepsala má jiné jméno. Soucit.

Víš, že až budeš umírat ty, budeš si přát, aby se někdo z nich díval stejně.  Až to přijde, můžeš o tom všem v klidu přemýšlet. Nakonec se docela jistě dostaví i to, na co jsi celou tu dobu čekal: Strach.

Ale bude ve tvých očích.

O Radce:

Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.

Foto zdroj: profimedia.cz