Myslel si, že to asi věděla. Nikdy to ale neřekla nahlas. Někdy byla příliš unavená na to, aby si s ní mohl povídat, ale stačilo mu, když se jí mohl dotýkat. Díval se na ni, trápil se a umíral s ní. Byl u ní každý den, přicházel časně odpoledne a zůstával až do večera. Byl by tam spal, kdyby mu to dovolili. A každý nový den, každá nová hodina byla pro něj utrpením, které se mu odkrývalo postupně, přidávalo nové a nové bolesti, ničilo úsměv v koutku jeho úst, naději, víru i lásku.
Pak už ji nedokázal objímat. Byla tak křehká, že se bál sebemenšího doteku. A taky ji přestal hladit, když mu jednou při nesmělém pohlazení zůstal v ruce chomáč jejích nádherných, dlouhých vlasů.
Nedal na sobě znát zděšení, které se ho zmocnilo, když zíral na vlasy ve své dlani, ale vycítila to. Sebrala mu ten žalující černý chomáč z ruky a schovala ho pod polštář.
„Nedívej se na to,“ řekla. „Vůbec se na mě nedívej. Protože to už nejsem já.“ A on se díval a mlčel. Odvrátila pohled a ústa se jí zkřivila trpkostí. „Už mě ani nelíbáš.“ Naklonil se k ní a zlehka ji políbil na čelo. „Jsi nemocná,“ řekl. „Bojím se.“ „Věděla jsem, že to takhle dopadne,“ zašeptala. „Už za mnou nechoď.“ Volání o pomoc. Marné. „Nechci, aby ses díval, jak se rozkládám…“
„Bude to v pořádku. Všechno bude zase v pořádku, uvidíš,“ ujišťoval ji bláhově. Neznatelně pokrčila rameny. „Snad.“ Netečnost v její tváři ho polekala víc než cokoli jiného. „Určitě.“
Ale v pořádku to samozřejmě nebylo. Věděl to a ona asi taky. Nicméně dělala, že na tom nezáleží. Mluvila často bez souvislostí. „V noci sem chodí,“ řekla jednou. Podíval se na ni pozorněji. „Kdo?“ „Sestřička. Je moc milá. Povídáme si.“ (Povídá hlavně ona, ale mě to nevadí.) „To je dobře,“ řekl. „Nemůžu spát. Někdy to tolik bolí… Když tu se mnou je, nemyslím na to.“
„Musí být hodná,“ řekl. Ve skutečnosti si to nemyslel, ale to nebylo důležité. „To je.“ Zasněný pohled kamsi do ztracena. Rozostřené vnímání. Úsměv, o němž si myslel, že už ho nikdy neuvidí… „Je hezká?“ (Věděl, že je.) „Líbila by se ti.“
Ano, věděl, že ano. Pak zas jednou řekla: „Podívej se ven. Vidíš ho?“ Polekalo ho to. Ven se nepodíval. Zíral na ni a nevěděl, co říct. „Je tam?“ naléhala. „Co, miláčku?“ „Slunce.“ „Jistěže.“ Vždycky tam přece je. Jedna z věcí, na které je spolehnutí.
„Je mi zima. Určitě se schovalo.“ „Je ti zima, protože jsi nemocná.“ A průsvitná. Ztrácela se jako mlha za časného rána. Pak ji zlehka pohladil po tváři. Vlastně si nebyl jist, jestli je to ještě její tvář. Nepoznával ji. Nebyla to ta, kterou by si přál vidět. „Vlastně na tom nezáleží,“ řekla. „Jestli tam je a nebo ne. Je moc daleko.“ „A na čem záleží?“ zeptal se. „Ty to nevíš?“ Rysy její tváře na okamžik ustoupily něze. Jak byla pojednou jiná. Krásná. Jako nikdy dřív. „Záleží přeci na tobě. A na mně. Možná…“ „Chtěl bych tu zůstat s tebou. Usnout a spát, celých dlouhých sto let.“ Co to povídám?
Dívala se teď přímo na něj. Cizí žena s její tváří. Možná naopak. Jeho žena s cizí tváří. S očima, které náhle zledověly. A vzdálily se. Počkej! Ještě nechoď!
„Po tolika letech se člověk na svět bude dívat jinýma očima,“ řekl bezmocně. Vrátila se zpátky. „Možná ty oči budou stejné. Jen ten svět se trošku změní. Nebude tam bolest a nemoc a takové ty věci. Jen ty a já.“
Plácám hlouposti, myslel si. Podívala se z okna. Stmívalo se. Pohlédla znovu na něj a už ho to tolik neděsilo. „Ale to je přesně to, co teď máme, ne?“ řekla. „A na tom ostatním, na tom nezáleží…“
Ale záleží, myslel si. Záleží. Jen Bůh ví, jak na tom záleží…Tehdy si byl jistý, že to vědět musela. „Nesmíš se tím trápit,“ řekla. „Bude to v pořádku.“ „Samozřejmě,“ přitakal.
Potom už to nebyla ona. Přišel tam, zíral na ni a mátlo ho, že ji nepoznává. Už na ni nemluvil. Jen se díval. Nevěděl, proč tam ještě chodí. Snad ze zvyku. Ta, o kterou stál, už tam přeci nebyla. Ta odešla dávno předtím, než si to uvědomil. Chodíval tam, díval se na ni a přemýšlel. Nikdy neplakal. Zdálo by se, že ho to ani nebolí. Jenže to bolelo. Bolelo to tak strašně, že se mu chtělo křičet a křičet a křičet.
Ale samozřejmě nekřičel. Seděl tam, zíral před sebe a snažil se na to příliš nemyslet. Někdy se mu zdálo, že je to zase ona. Pozvedla maličko ruku, lehce se dotkla konečky prstů jeho paže, než jí ruka opět sklouzla na peřinu, usmála se a prohodila pár slov.
„Nesmíš se takhle dívat,“ řekla jednou. „Děsí mě to.“ A on se snažil tak nedívat. „V noci se mi o tobě zdálo,“ řekla jindy. „Čekala jsem na tebe a ty jsi nepřišel.“
Snažil se, aby vždycky přišel včas. Čím víc se člověk snaží, tím je to horší, řekla jednou Denisa. Měla pravdu. Snažil se a k ničemu to nebylo. Zemřela o pár dní později. Vlastně to netrvalo ani tak dlouho.
O Radce:
Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.
Foto zdroj: profimedia.cz