Čtení na víkend: Kdy přicházejí andělé

Když se narodí láska, všechno utichne a celý svět se tiše dívá na jeden ze svých malých zázraků. Když láska umírá, umírá tajně. Jen andělé pláčou na jejím hrobě.

Dívka zavřela knihu na svém klíně a dívala se, jak se za okny tiše probouzí úsvit.

Seděla na tvrdé lavici pod oknem, tvář měla upřenou směrem k cestě, po které před chvílí odešel rozzlobený mladý muž.

Tak hloupě se pohádali. Když odcházel, tak plakala. Teď už slzy na její tváři dávno oschly. Jen její oči se smutně dívaly na prázdnou a zaprášenou cestu. Zanedlouho přijde matka a bude se ptát, co se stalo.

Jenže ve skutečnosti se vlastně nic nestalo. Věděla, že to nebyla náhoda. Z její strany ne. On to samozřejmě nechápal. Dívka sebou trhla a zachvěla se. Rozlédla se po svátečně uklizeném pokoji a oči jí zesmutněly, když zavadily o neustlanou postel, která kouzlo čistoty rušila.

Pochválen buď, Ježíš Kristus…zamumlala sotva slyšitelně a zavřela oči. Věděla, že udělala dobře. Matka by to rozhodně neschvalovala, ale na tom už najednou nezáleželo.

Teď už nezáleželo na ničem. Popletl jí hlavu, dostal, co chtěl a i když to nevěděl, dala mu to ráda.

Nemělo smysl čekat dál. Věděla, že už jí mnoho času nezbývá. To mu samozřejmě neřekla.

Znovu se podívala na postel a bolestně se usmála. Nedokázal pochopit, proč si ho po tom všem nechce vzít. Ale květiny za oknem to chápaly.

Dívka ucítila jemnou, neutuchající bolest a přitáhla si k sobě balíček, který dosud nepovšimnutě ležel vedle ní. Léky proti bolesti. Hodně silné.

Když později ležela znovu v posteli, usmívala se. Venku se nevysvětlitelně setmělo. Věděla, že tehdy přicházejí andělé…

O Radce:

Žiju sama s třemi dětmi, čtyřmi kocoury a psem 🙂 Už 9 rokem pracuji jako knihovnice v knihovně v Klášterci nad Ohří a dělám tu nejúžasnější práci, jakou si jen lze představit pro člověka, který odjakživa žil knihami a příběhy vůbec. Práce s lidmi mě baví a práce s knížkami je něco jako splněný sen. Odjakživa jsem si přála dvě věci – být knihovnicí a spisovatelkou… Obojí se mi splnilo, takže co víc by si člověk od života měl ještě přát? Lásku? Spokojenost? Štěstí? Radost z každého dne? Myslím, že dokonce i tohle už teď mám 😉 Žiji v Perštejně, vlastně odjakživa, jen s krátkou přestávkou, je to místo mého dětství a mládí a ráda jsem se sem po pár letech zase vrátila. Ve volném čase ráda cestuju (když je s kým), píšu (když je co) a čtu (je vždycky co, jen si najít dostatek času, který ale zaměstnaná žena s třemi dětmi jen těžko hledá)… Co vůbec nemusím, je televize. Když potřebuji odreagování, jdu do divadla nebo do kina a když se nenabízí ani jedna z těchto možností, pustím si nějaký film na dvd… Ovšem i to jen velmi sporadicky… Když už volný čas opravdu mám, vítězí kniha.

Foto zdroj: profimedia.cz