Cool tip: Transylvanie

Zářivě zelenající se stromy, budovy jak z minulého století, mávající babičky na ulici, tak to byly první momenty po vjezdu do Rumunska. Snad jsme ani nečekali nic víc, ale pořádná štreka byla teprve před námi, a bylo nám jasné, že tohle není všechno. I průvodce napovídal, že tak jednoduché to v Rumunsku nebude.

Všechno začalo už u večeře, místní jídelníček rozhodně nepatří mezi ty nejzdravější, ale maso, hranolky a částečně i zelenina utopená v oleji, to jsem nečekala. A když jsme za sebou druhý den měli snídani a následně oběd, došli jsme k závěru, že tady nic jiného než maso, klobásy, párky a hranolky neznají. Možná je to místní „krutou“ přírodou a potřebou vytvářet zásoby na asi nepředstavitelně šílenou zimu.

Při stoupání do kopců, i přesto, že jsme měli půjčené ty nejlepší offroady od Mercedesu, se kterými jsme měli přislíbeno zvládnout každý terén, jsme se chvílemi v autě modlili, aby nám na vrstvě bahna neujela kola, a my jsme se nesesunuli dolů ze svahu do údolí. Když najednou uprostřed ničeho, vlastně uprostřed lesů, kde lišky dávají dobrou noc i v poledne, se před námi objevila vesnička. Návrat o několik století zpátky, čtyři krávy, dva koně a tři psi, to jediné měli místní k vlastní obživě. S dychtivostí tak čekali na každého turistu, který náhodou zastaví a přiveze jim něco z města. Ani den bych tam nevydržela!

A když jsme konečně vyjeli na kopec a rozhlídli se, bylo nám jasné, proč těch pár lidí obětovalo „luxusní“ život v centru města a přestěhovali se pod kopec do chatrče. Naprosto dokonalý výhled, nikde žádné továrny, žádná velká města, jen vesnice s pár lidmi. Až tam nahoře si uvědomíte, jak je ta jejich „chudoba“ záviděníhodná.

Další dny jsme ale museli nechat auta u pensionu a vyrazit brodit se řekou za kouzlem rumunské přírody. V tuhle chvíli jsem ale ocenila svoje boty, kterým se všichni nejdříve vysmívali, ale tady ve vodě mi jen skrytě záviděli, že jsem si nemusela promočit kecky nebo pořezat chodidla o kameny. A když jsme se už pěknou chvíli brodili řekou, dorazili jsme k obrovské tmavé jeskyni, do které jsme se měli vydat. Tma se tam dole dala doslova krájet, pořádně jsem ani nevěděla, kam šlapu. Ale nakonec jsme zjistili, že jeskyně je průchozí a vylezli jsme uprostřed lesa, kde byli stezky tak úzké, že se ani neodvážíte dívat se dolů. Stačil by totiž jeden krok stranou a propadla byste se do prázdna.
Oblast, kde jsme v ten den chodili, je doslova propletena stezkami a za celý den tam nepotkáte ani živáčka, takže si připadáte jako ztracená uprostřed nádherné přírody, která jakoby rostla jen pro vás. Ale pak si uvědomíte, že kdyby se vám něco stalo, pomoci se nedovoláte…