Co děti nejvíce potřebují
Na první pohled to může vypadat, že dnešní děti touží jen po značkových botách a novém mobilním telefonu. Když svůj pohled ale zaostříte, zjistíte, že dnešní děti, stejně jako kdysi vy, touží nejvíce po jediném – lásce svých rodičů.
Péče o dítě
Spočívá v mnoha faktorech – přičemž výsledky této péče se vždycky nakonec nějak projeví. Například dnes tolik diskutované finanční a materiální zabezpečení dětí je vidět takříkajíc okamžitě. Naproti tomu výchova směřující k emocionálnímu zrání dětí není vidět téměř vůbec, projeví se až s odstupem, často teprve v dospělosti a to v definitivní podobě.
Vliv emoční výchovy se může projevit v zásadě čtyřmi způsoby – z dítěte vyroste člověk vyrovnaný, člověk spíše neurotický, nebo člověk, který bude inklinovat k jednání nazývanému odborníky jako porucha osobnosti. Poslední skupinu tvoří dospěláci, kteří „podle potřeby“ přebíhají od neurotického chování k jednání pod vlivem poruchy osobnosti. Zdaleka ne vždy musí být příslušná diagnóza zcela naplněna, většinou se projevuje pouze v rámci zátěžových situací.
Neurotický dospělák je člověk, který v kritickému okamžiku svého života reaguje pocitem, že všechno co se nepovedlo, je jen jeho, nebo především jeho vina. Životem prochází se smutným pocitem, že zatímco všem ostatním se všechno krásně daří, on je tzv. smolař. Jeho mantra zní: „Měl bych.“ Takový pocit ale nevzniká v dospělosti, je to naopak důsledek někdejší rodičovské výchovy. Dospělák neurotik vyrostl z dítěte, které navzdory všemu povrchnímu dění v rodině pochopilo, že pro své rodiče nemá žádnou, nebo jen velmi malou cenu. Takovou zkušeností přitom neprochází jen děti z nějaké konkrétní sociálně slabší skupiny, takovou zkušenosti mají i děti ze zdánlivě spořádaných rodin, jejichž rodiče v životě dosáhli významného postavení. Jen malá část rodičů dává ale svým dětem jasně najevo, jakou přítěží a pochybením v jejich životě jsou. Mnohem více je těch, kteří se svůj skutečný nezájem o děti snaží zakrýt tak, že dětem stále dokola ale čistě mechanicky opakují, jak velmi je mají rádi. Nebo svůj systematický nezájem překrývají spoustou dárků, náhlými záchvaty rodičovské péče v podobě nahodilých výletů, návštěv kin apod. Problémy svých dětí vůbec neřeší, anebo je řeší až ve chvíli, kdy vygradují do podoby velkých průšvihů. Tehdy své děti obviní ze selhání, ale o tom, že sami zanedbali první příznaky toho, že se asi něco děje, se vůbec nezmíní. Sebe naopak postaví na piedestal trpícího, který od rána do večera dělá pro své dítě co se dá a ono se takhle odmění – nebo-li – já nic, to ty jsi vším vinen.
Dospělák s poruchou osobnosti je člověk, který ve chvíli, kdy se v jeho životě něco nepodaří, neobviní ze selhání sebe jako neurotik, ale okamžitě najde viníka někde mimo sebe. Životem prochází s převážným pocitem, že on sám je naprosto v pořádku, ale všichni, kdo s ním nesouhlasí, nebo stojí proti němu, jsou „blbci“. Mantrou těchto lidí jsou věty: „Musím.“ nebo „Nemůžu.“ Tyto věty vyjadřují, že on sám je nevinnou obětí ve vleku „ošklivých“ událostí, které nemůže nijak ovlivnit. Lidé s poruchou osobnosti většinou prožívali své dětství v neuspořádané, nebo rozvrácené rodině, kde vládl věčný chaos. Rodiče s nimi komunikovali pomocí rozkazů, příkazů a ponižování. Velice často zažívali domácí násilí, slovní, nebo fyzické. Svět proto už ve velmi útlém věku vnímaly jako zcela nevypočitatelný a plný nebezpečí. A stejně jako neurotici i lidé s poruchou osobnosti si do dospělosti přinášejí pocit, že pro své vlastní rodiče byli jen přítěží a nechtěným zlem. Když dospějí, dál žijí ve vleku svých zážitků z dětství a nejsou schopni převzít odpovědnost ani za svůj vlastní život. Za všechny jejich problémy mohou partneři, kolegové, kamarádi, organizace, společnost….
Těmto poruchám chování je možné předcházet pouze jediným způsobem. Každý ví, že když něco milujeme, znamená to, že to pro nás má skutečně velkou cenu. Má-li to pro nás velkou cenu, nelitujeme svůj čas, věnujeme se tomu a užíváme si to. Jestliže někdo miluje svou květinovou zahradu, nelituje víkendů a už ráno před šestou „straší“ na zahradě, kde do úmoru okopává, pleje, zkoumá, co by ještě vylepšil apod. Věnuje své zahradě čas a zaujetí.
Pokud tedy své děti milujeme, zcela logicky jim budeme věnovat svůj čas a zaujetí. Jestliže ale na své děti čas nemáme, nemůžeme poznat, co právě potřebují a kdy je třeba našeho PREVENTIVNÍHO zásahu, nebudeme rozumět pohnutkám jejich činů a jejich problémy nikdy nepochopíme. Děti přitom po čase svých rodičů touží víc, než po čemkoliv jiném. Jsou-li celé dětství odkládány k babičkám na víkendy, k tetičkám na prázdniny a dennodenně slyší:
„Prosím tě ne, dnes na tohle opravdu nemám energii…“ stáhnou se z pocitem: „Já nejsem důležitý(á).“ Jakmile vyrostou a osvobodí se z bezprostředního vlivu svých rodičů, doufají, že se celý jejich život změní k lepšímu. Namísto toho ale krutým způsobem nasbírají spousty ran, protože jejich přesvědčení o jejich nulové hodnotě zůstane stejné. Neváží si sami sebe, neváží si svého času a pracují v podstatě proti sobě. Ke změně těchto postojů dochází jen při dodržení ukrutné a dlouhodobé snahy jen u velmi malého procenta lidí – většina trpí až do konce svého života.
Šťastné děti jsou ty, kterým jsou jejich rodiče ochotni věnovat systematicky a pravidelně dostatek času. Dostatek času přitom neznamená čtyři hodiny denně. Postačí mnohem méně, pokud je tento čas naplněn skutečným zájmem o dítě. Tento čas a zájem rodičů dítě podvědomě vnímá jako ukazatel vlastní hodnoty. Potvrdila to i jedna z nedávno zveřejněných anket, ve které sedmiletý klučina na otázku co by si nejvíce přál, stručně odpověděl: „Domácí pohodičku.“
